Ve srovnání se STROMBOLI je struktura vyprávění k ženě spravedlivější: proměna vědomí zabere většinu času filmu. Hrdinka brzy vystoupí ze spánku buržoazie, postupně se rozejde s oběma vášnivě si konkurujícími sociálními programy – továrnou a kostelem – a skončí před koncilem psychiatrů. Marxismus ukáže své doktrinářství a poplatnost tovární výrobě, církev si žárlivě střeží exkluzivní přístup k Bohu, psychiatrie je zákonem normy… Proměna hrdinky nevyzní didakticky, protože než slova jsou nakonec účinější záběry: zkušenost hrdinky zachycená kamerou. Týká se to hutné, až expresionisticky laděné sekvence v továrně, která hrdince během jediného dne odcizí strojovou práci. Týká se to obrazů z léčebny pro duševně nemocné ženy: detaily jejich tváří, které v široké paletě výrazů sledují nově příchozí hrdinku, to je ta divoká, neotesaná, neestetizovaná „příroda“, sopka ve STROMBOLI. U Rosselliniho má každý detail, každý pohyb kamery velkou vnitřní sílu přímosti a přesvědčení. Melodrama je křoví, které vytyčuje směr cesty. [viděno v Ponrepu]
1. dubna 2016
EVROPA PADESÁT JEDNA (Roberto Rossellini, 1951)
Stejně jako ve STROMBOLI nasadí film v silně sugestivním závěru několik prostředků: pronesených slov, konvenčně užité filmové hudby,
čisté montáže, která střídá detailní záběry na hrdinku za mřížemi s celkovými
záběry na chudinu, jež ji pod oknem provolává slávu. Označí hrdinku za svatou
a vysloví to, co bylo doposud jen naznačeno... Melodrama, jednochudou strategii
závěru bychom filmu neměli mít za zlé: falešné nebývají prostředky, ale cíl (emoce
vytvořené z ničeho). Rossellini v závěru umocní to, co bylo předmětem
vyprávění, završí konverzi hrdinky, její radikální cestu k pravdě a
společenskému odmítnutí. Žena se po smrti syna rozhodne pomáhat bližním na
okraji společnosti – prostitutce, chudým, bláznům –, aniž by její obrat
působil schematicky. Cesta je skutečně hledáním: odmítne útěchu charity a dogmata
marxismu a katolické církve, nenajde oporu ani útěchu. Svatý je vyvrhel.
Ve srovnání se STROMBOLI je struktura vyprávění k ženě spravedlivější: proměna vědomí zabere většinu času filmu. Hrdinka brzy vystoupí ze spánku buržoazie, postupně se rozejde s oběma vášnivě si konkurujícími sociálními programy – továrnou a kostelem – a skončí před koncilem psychiatrů. Marxismus ukáže své doktrinářství a poplatnost tovární výrobě, církev si žárlivě střeží exkluzivní přístup k Bohu, psychiatrie je zákonem normy… Proměna hrdinky nevyzní didakticky, protože než slova jsou nakonec účinější záběry: zkušenost hrdinky zachycená kamerou. Týká se to hutné, až expresionisticky laděné sekvence v továrně, která hrdince během jediného dne odcizí strojovou práci. Týká se to obrazů z léčebny pro duševně nemocné ženy: detaily jejich tváří, které v široké paletě výrazů sledují nově příchozí hrdinku, to je ta divoká, neotesaná, neestetizovaná „příroda“, sopka ve STROMBOLI. U Rosselliniho má každý detail, každý pohyb kamery velkou vnitřní sílu přímosti a přesvědčení. Melodrama je křoví, které vytyčuje směr cesty. [viděno v Ponrepu]
Ve srovnání se STROMBOLI je struktura vyprávění k ženě spravedlivější: proměna vědomí zabere většinu času filmu. Hrdinka brzy vystoupí ze spánku buržoazie, postupně se rozejde s oběma vášnivě si konkurujícími sociálními programy – továrnou a kostelem – a skončí před koncilem psychiatrů. Marxismus ukáže své doktrinářství a poplatnost tovární výrobě, církev si žárlivě střeží exkluzivní přístup k Bohu, psychiatrie je zákonem normy… Proměna hrdinky nevyzní didakticky, protože než slova jsou nakonec účinější záběry: zkušenost hrdinky zachycená kamerou. Týká se to hutné, až expresionisticky laděné sekvence v továrně, která hrdince během jediného dne odcizí strojovou práci. Týká se to obrazů z léčebny pro duševně nemocné ženy: detaily jejich tváří, které v široké paletě výrazů sledují nově příchozí hrdinku, to je ta divoká, neotesaná, neestetizovaná „příroda“, sopka ve STROMBOLI. U Rosselliniho má každý detail, každý pohyb kamery velkou vnitřní sílu přímosti a přesvědčení. Melodrama je křoví, které vytyčuje směr cesty. [viděno v Ponrepu]
