Film
z kategorie vyšší publicistiky má jasnou agendu:
kontra Babiš. Tvůrce svému objektu sice umožní, aby se
na film podíval předem a vyjádřil se k němu, ale
tento moment má pouze formální důsledky:
politikova reakce se stane epilogem filmu, prostřihy
na jeho mírně otrávenou tvář v
přítmí projekčního sálu budou
součástí jeho stavby. Klusák ve své metodě
kombinuje výpovědi mluvících hlav – odpůrců
a příznivkyň politika – s investigativní prací
v terénu. Ta nesleduje kauzu v jejím
kauzálním vývoji – cestu Babiše k moci –, ale sbírá na místě symptomy, které poukazují na politikův podezřelý
naturel (odtažitost v kontaktu s fanoušky, obdiv
k orbánovskému vládnutí).
Nejvýmluvněji tak nepůsobí kauzy jako z Reportérů
ČT (dotační podvod Čapí hnízdo, leitmotiv
Agrofertem zničeného sedláka), ale to, co kamera
zachytí mimoděk, Babišovi za zády. Formát politika
umenšují tupé vulgarismy, manželka, jejíž
pokleslost vypovídá něco o tom, jaký druh žen
okouzluje, a večeře se Jeanem Renem, během níž se
francouzský představitel alfa samců ukáže být
kultivovanější Babiše (debata o integraci).
Abychom zjistili, jaký politik je, na to opravdu stačí
být při tom (největší zásluha tvůrce) a
nastavit mu kameru. Nakolik to nevadí
či dokonce imponuje jeho voličům, se nedozvíme; film při svém záběru zachytí jen patologické fanoušky. Klusákova metoda, jež hledá
v aktualitě nijak dramatické, ale výstižné
okamžiky, nepřímé důkazy proti politikovi – na
přímé důkazy není film dost investigativní
–, ovšem opomíjí hlubší analýzu. Více
prostoru by si zasloužil právě Babišův vztah k ženám,
které jeho politické angažmá do jisté
míry legitimizují a současně znemožňují.
Film sestává v aktualitě až příliš, symptomatické povrchy jsou spíše pomíjivé kvality. Kauza Babiš bude mít trvání několika let;
česká varianta podnikatele v politice jako obvykle připomíná kabaret. Česká demokracie si musí Babiše prožít až do jeho konce, poplach „pražské
kavárny“ nemá sílu pohnout skutečností. [viděno
na kanálech ČT]
