20. února 2016

KARABINIÉŘI (Jean-Luc Godard, 1962)

KARABINIÉŘI jsou nejradikálnějším dílem Godardova raného období, jež končí rokem 1965. Radikálnost se projevuje v přímočaré výstavbě zápletky a významu a v míře odstupu diváka od postav. Dva hrdinové, váleční žoldáci z řad lumpenproletariátu, se ve světle války jeví jako nelidští a přitom jsou lidští až příliš: jejich lidské slabosti jsou tytéž, které umožnují vedení válek. Paradox ostře protiválečného díla spočívá v tom, že je zábavné. Na rozdíl od běžné strategie takto laděných filmů je krutost války konstatována v godardovsky lakonických mezititulcích s patřičně zvětšeným písmem, potažmo v náznacích, bez angažovaného stylu. Zabíjí se mimo obraz nebo ve velkém celku, s lhostejností hraničící se zlomyslnou groteskou. Film neútočí na emoce, působí na intelekt.

Godarda zajímají procesy (rekrutování), aniž by film působil příliš schematicky. Tvůrce spojuje antikvární znaky války (monarchie, nábor vojáků s příslibem rabování a znásilňování) s realitou moderní společnosti (paralela válečného dobývání s turismem, drancování cizích zemí fotoaparátem). Jednoduchý film se omezuje na téma války a do značné míry je filmem jednoho vtipu, s hrdiny jako „obrazokopy“. Stejně jako měl Hitchcock ženské postavy dvojího druhu, měl je i Godard: zde najdeme pouze ty druhé (zlatokopky). Film má ale více vtipů: muži a jejich ženy nesou archetypální jména západní kultury (Homér a jiné), tvůrce svůj „historický“ válečný konflikt inscenuje v nijak neupravené současné periférii (geografické a lidské). Když hrdinové namísto hmotných statků přinesou ženám kufr plný pohlednic, vypadají jako idioti neschopní rozlišovat mezi věcmi a jejich obrazem; v tomto duchu vyzní i scéna, v níž jeden z nich vůbec poprvé navštíví kino a strhne v něm plátno, aby se zmocnil obrazu koupající se ženy. Ve své hlouposti jsou upřímnější než maloměšťáci, kteří tvoří komparz filmu a jeho občanské války (žena v kožichu uprostřed bojů na předměstí). Sám Godard se profiluje jako bezelstný klaun, samozvaný idiot. Jeho film se odehrává v krajině mimo centrum dění: tam padá hovno války. Absurdní drama přetvořil v absurdní grotesku. [viděno v kině Ponrepo]

5. února 2016

TŘI VZPOMÍNKY NA MÉ DĚTSTVÍ (Arnaud Desplechin, 2014)

Desplechinův nový film připomene jeho ranou HLÍDKU (1992). Hrdinové obou filmů jsou po delším pobytu v zahraničí nečekaně zadrženi na francouzské, tedy domácí hranici, kterou překračují, aby převzali post na ministerstvu zahraničí. Oba filmy dále spojují motivy bývalého Sovětského svazu, jenž zejména v HLÍDCE symbolizuje "cizí", vykořeněný rozměr hrdiny, a také studia patologie. Zatímco HLÍDKA byla mrazivou studií o krajní izolaci – hrdina střeží odkaz cizího člověka, jehož mumifikovanou hlavu nalezl ve své brašně –, pak v tomto filmu se návrat do mládí jeví jako bezpečnější volba. Film je jednodušší než tvůrcova mnohovrstevnatá rodinná dramata; stejně jako Assayasův snímek PO MÁJI patří do žánru filmů o dospívání.

Vícegenerační rozsah Desplechinových filmů se výrazně zúžil a vznikl generační film s mladým, písňovým soundtrackem. Někdejší výraz a styl, tedy fragmentovaný sled vzruchů (konfliktů, švenků, změn nálad), kterým se nedostávalo vyvrcholení a působily dojmem abstraktní, atonální kompozice, se zde podřídily vyprávění. Nálady určují postavy, vady obou hrdinů vnímá divák více než v excentrických ansámblových filmech. On je omlazenou podobou typu, který ztělesňoval herec Amalric. Spojení roztomilosti a nesnesitelnosti ovšem vyzní ve filmu, který je téměř bez humoru, jako nezralá póza, možná i vědomá strategie mládí: první vlastnost omlouvá druhou. Ona je omlazenou podobou herečky Devosové, další desplechinovské konstanty. Ačkoliv je ale mladá herečka vybavena osobitým horním rtem, její postava múzy postupně ztěžkne realismem. Kouzlo mizí v čase s tím, jak se načítají projevy poruchy její osobnosti - vyzývavě sebevědomého typu bez silné vůle - a zevšedňující obrazy nahoty… Závěr, ve kterém hrdina ve středních letech, hraný už skutečným Amalricem, ztropí scénu na úkor nevinně působící postavy, jež se provinila něčím, co nám film podá z doslechu, jen potvrzuje, že složité charaktery potřebují složitější filmy. [viděno v kině]