PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA (Pavel Juráček, 1969)

Juráček v 60. letech ve svém deníku poznamenal, že dokud si český film neosvojí řemeslo, zůstane kuriozitou. Bylo to míněno kriticky i sebekriticky: PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA, nejlepší film tohoto zdráhavého režiséra, je také kuriozitou. Jeho obrazotvornost je pohříchu literární: názvy kapitol, do kterých se vyprávění člení, avizují námět nadcházející epizody, maximálně dávají sledu obrazů určitý rytmus, zdání struktury. Pitoreskní zevnějšek nezakryje to, že filmu chybí vnitřní pohyb. Sám hrdina, který se jeví slabomyslným – nic neví, ničemu nerozumí –, se příliš nezmění. Sice si postupně osvojí jistou znalost o poměrech v kraji Balnibarbi, ve kterém je cizincem, ale uplatňuje ji konformně: opakuje to, o čem se doslechl, aby ho společnost přijala. Místní obyvatelé ovšem jeho objev neocení, protože je v rozporu s tím, čemu chtějí věřit.

Film stojí na jediné myšlence zpátečnictví, zastaveného času. Místní žijí ve statickém světě a statický hrdina ho svou přítomností nezmění; nevíme, proč místní dávají přednost takovému světu, hrdina ho svým trpným (trpitelským) způsobem pouze odhalí. Někdo vidí v Juráčkově podobenství komentář ke konkrétnímu režimu, dle mého se ale jeho vize nijak nevymyká obvyklé a obecné „kafkovské“ situaci (viz POSTAVA K PODPÍRÁNÍ)… Film je na české poměry velmi zaplněný a herci mají prostor pouze na to, aby svou postavu vysvětlili slovy. Míře obecnosti - postavy se prokazují titulem, funkcí, jen výjimečně příjmením – neodpovídá míra abstrakce, myšlení. Film se mi zdá chudý i po stránce prožitku: daleko nejpůsobivěji vyzní Fišerova hudba, kterou tvůrce poučeně šetří. Co se filmových možností týče, film sice užívá ostrých střihů mezi prostředími (město oproti vesnické krajině), těm ale chybí větší spád a jednotlivá prostředí nemají vlastní charakter… Juráček věnoval příliš mnoho úsilí tomu, aby svou vizi mohl vůbec natočit. Putování hrdiny vyzní mechanicky; vášeň pro látku se nepřetavila ve vášeň pro film. [viděno na kanálech ČT]