Blízcí ho z různých důvodů opouštějí, tvůrce však samotu nevnímá jako problém: v Assayasově filmech není místo pro melancholii, žije se přítomností, měnícími se časy. Jak citově, tak morálně se hrdina ocitá v jistém vakuu. Nikdy si nepřizná svůj podíl na zranění mladíka z nižší třídy – s mírně trvalým následkem –, k němuž došlo v zápalu boje (při napadení hrdinovy party hlídači školy, kterou pomalovala politickými hesly). Assayas se k tomuto motivu vrací, v prvním plánu pouze proto, že hrdinovi hrozí za jeho čin odnětí svobody. Vše, co se mu přihodí – včetně práce na place brakového filmu –, film přijme jako součást jeho cesty. Mladické omyly se zúročí v budoucím umění… Na můj vkus jsou tvůrcův světonázor a styl příliš „teflonové“, nadto časem utvrzované do osobního klišé. Klíčová sekvence filmu spojuje definitivní odchod hrdiny od jeho první lásky s tím, co bezprostředně následuje; oba body pojí jediný, dynamický pohyb steadicamové kamery. Tvůrce však dozvuk nevnímá kauzálně (jako hrdinovu vinu) ani tragicky; jedná se o „románový“ dovětek. Ač sekvence není zvlášť hýřivá, její forma kompenzuje vágnost citu: hrdina za sebou nechává životní ztracence. [viděno na kanále Film Europe]
30. ledna 2016
NĚCO JE VE VZDUCHU aneb PO MÁJI (Olivier Assayas, 2012)
Naposledy Desplechin a zde i Assayas natočili
filmy s mladými hrdiny, nadto založené na vlastním mládí; jako by se
tvůrci, stárnoucí a spíše stagnující, chtěli skropit živou vodou… Assayasův
film se odehrává ve Francii na počátku 70. let – v době, kdy už nebylo ve
vzduchu nic – a jeho hrdinou je mladík, který si v podmínkách
doznívajícího radikálního politického hnutí vytyčí vlastní radikální cestu umělce. Hrdina je díky buržoaznímu otci napojen na tradiční filmový průmysl,
ale pohrdá jím. Jakkoliv má blízko k revoluční mládeži, na jeho násilných
kampaní se podílí velmi omezeně a je mu to vytčeno; snad v reakci na to
zapálí auto už v okamžiku, kdy se zdá být nezávislým. Odmítá se vydat
cestami, jimiž se vydávají jeho souputníci (dělnické hnutí, tvorba formálně
konvenčních angažovaných filmů, drogy), aniž by svou generaci zradil. Jeho
revoluční vědomí je solitérní a vnitřní, bude se naplňovat skrze umění.
Blízcí ho z různých důvodů opouštějí, tvůrce však samotu nevnímá jako problém: v Assayasově filmech není místo pro melancholii, žije se přítomností, měnícími se časy. Jak citově, tak morálně se hrdina ocitá v jistém vakuu. Nikdy si nepřizná svůj podíl na zranění mladíka z nižší třídy – s mírně trvalým následkem –, k němuž došlo v zápalu boje (při napadení hrdinovy party hlídači školy, kterou pomalovala politickými hesly). Assayas se k tomuto motivu vrací, v prvním plánu pouze proto, že hrdinovi hrozí za jeho čin odnětí svobody. Vše, co se mu přihodí – včetně práce na place brakového filmu –, film přijme jako součást jeho cesty. Mladické omyly se zúročí v budoucím umění… Na můj vkus jsou tvůrcův světonázor a styl příliš „teflonové“, nadto časem utvrzované do osobního klišé. Klíčová sekvence filmu spojuje definitivní odchod hrdiny od jeho první lásky s tím, co bezprostředně následuje; oba body pojí jediný, dynamický pohyb steadicamové kamery. Tvůrce však dozvuk nevnímá kauzálně (jako hrdinovu vinu) ani tragicky; jedná se o „románový“ dovětek. Ač sekvence není zvlášť hýřivá, její forma kompenzuje vágnost citu: hrdina za sebou nechává životní ztracence. [viděno na kanále Film Europe]
Blízcí ho z různých důvodů opouštějí, tvůrce však samotu nevnímá jako problém: v Assayasově filmech není místo pro melancholii, žije se přítomností, měnícími se časy. Jak citově, tak morálně se hrdina ocitá v jistém vakuu. Nikdy si nepřizná svůj podíl na zranění mladíka z nižší třídy – s mírně trvalým následkem –, k němuž došlo v zápalu boje (při napadení hrdinovy party hlídači školy, kterou pomalovala politickými hesly). Assayas se k tomuto motivu vrací, v prvním plánu pouze proto, že hrdinovi hrozí za jeho čin odnětí svobody. Vše, co se mu přihodí – včetně práce na place brakového filmu –, film přijme jako součást jeho cesty. Mladické omyly se zúročí v budoucím umění… Na můj vkus jsou tvůrcův světonázor a styl příliš „teflonové“, nadto časem utvrzované do osobního klišé. Klíčová sekvence filmu spojuje definitivní odchod hrdiny od jeho první lásky s tím, co bezprostředně následuje; oba body pojí jediný, dynamický pohyb steadicamové kamery. Tvůrce však dozvuk nevnímá kauzálně (jako hrdinovu vinu) ani tragicky; jedná se o „románový“ dovětek. Ač sekvence není zvlášť hýřivá, její forma kompenzuje vágnost citu: hrdina za sebou nechává životní ztracence. [viděno na kanále Film Europe]
