15. ledna 2016

ALMAYEROVA POŠETILOST (Chantal Akermanová, 2011)

[K českému názvu: "vzdušný zámek" z českého překladu Conradovy předlohy zní archaicky, navíc v ní označoval konkrétní objekt, který ve filmové adaptaci chybí; ŠÍLENSTVÍ mi zní příliš expresivně, ale je pravda, že v adaptaci působí případněji než v předloze: jako limita hrdiny nahrazující smrt.]

Poslední hraný film vloni zesnulé velké režisérky výstižně završil její tvůrčí dráhu: je narativním a formálním filmem zároveň. Akermanová převypráví příběh celý, byť spíše mechanicky, v jeho podstatných rysech, ale mnohem více než Conrad přeskupí časovou souslednost vyprávění. Klíčové momenty a významy zápletky pojmenují sporé, ale hutné dialogy, zkušenost postav je zhuštěna do obrazů: do výrazů tváří a dlouhých pohybů kamery, která například snímá Almayerovu dceru Ninu, jak kráčí ulicí města třetího světa, kam patří (jako míšenka, jíž se mělo dostat evropského vzdělání a identity). Zatímco Conrad vytváří psychologické portréty postav, Akermanová se cíleně zdržuje v rovině podstatných povrchů (postupující světlo „chladného“ slunce v hrdinově tváři na konci filmu, obrazový leitmotiv v podobě hladiny řeky ozářené měsíčním světlem).

Akermanová zejména v závěru filmu osvědčuje svou přesnou práci s kamerou: její velmi pozvolné posuny či nájezdy určují tělesné a duševní pohyby postav. Ve scéně loučení hrdiny s dcerou na pláži se kamera plíží do strany, pryč od dcery mizející v pozadí, souladně s hrdinou, který sleduje odjezd lodi s odvrácenou tváří. Kamera určuje pohyb postav a naopak; obojí působí velmi synchronně. Na rozdíl od Conrada, který kriticky reflektoval koloniální přítomnost, přesunula tvůrkyně vyprávění do 50. let minulého století. Film začíná koncem Ninina příběhu v budoucnosti, který v knize nenajdeme: Akermanová dopoví odkaz kolonialismu nazíraný ex post. Postavy viděné z konce dějin působí poměrně jednorozměrně, „redukované“ na podstatné rysy své zkušenosti (zklamání otce, odcizení dcery). Citový rozměr postav se ozývá zprostředkovaně a s odstupem: jako retro pop a pozlátko „turistického ráje“ v prologu filmu (píseň Sway Deana Martina hraná z playbacku). Almayer byl u Conrada klíčovou vedlejší postavou, u Akermanové má více prostoru a působí ještě cizeji. V knize to byla příroda, nepřímo komentující děj, kdo čtenáři nastavoval svou tvář. Ve filmu se prokletá historie zračí ve tvářích odměřených herců. [viděno na mubi.com]