16. listopadu 2015

KRÁTKÝ FILM O LÁSCE (Krzysztof Kieślowski, 1988)

Láska nabízí členitější, vnitřně bohatší materiál než zabíjení. Zatímco zabití v Kieślowského druhém celovečerním zpracování epizody DEKALOGU podmiňuje vše další (trest smrti jako systematizovaná pomsta) a samo je podmíněno a osamoceno, je v tomto filmu láska - jako křehká možnost - vložena do dynamicky se měnícího vztahu dvou lidí, jež si nejsou nikdy rovni. Paradox filmu o zabíjení spočíval v tom, že postava vraha působila lidštěji než jeho oběť, aniž by tvůrce zakrýval ohavnost jeho činu, tělesné detaily aktu vraždy; jejich role byly jasně dané (oběť a vrah). I v tomto filmu platí, že oběť, objekt sledování, které narušuje i její všední život (úřední moc slídila), postupně zrazuje její cynismus. Dochází k přenosu viny, kdy výrony jeho frustrované touhy a zavrženíhodné činy - manipulaci svým objektem – zasadí tvůrce do kontextu společnosti, kterou nyní představuje oběť (umělkyně).

Kamera zpočátku zachycuje pouze hledisko slídila, který je skrytý. Na rozdíl od thrillerového schématu nedojde k jeho prozrazení náhodou, ale záměrem, který je důkazem lásky. Jsme svědky výměny rolí: slídil se v bytě svého objektu stává obětí její manipulace, ona se dostává do jeho pokoje a dívá se „na sebe“ jeho přístrojem, očima jeho lásky. Moralistní stěna výchozí situace (rozlišení viníka a oběti) padá, oba byty se spojí v jeden svět... Láska je a priori zmařena všeobecným cynismem společnosti. Zralá žena, která se chtěla pomstít, nakonec tahá za kratší konec. Druhé oko, jež se nedívá do dalekohledu, je zavřené: žena, která urazila pravou lásku, o ní může pouze snít. Dynamické střídání pohledu a protipohledu dostává poměrně rozhodný konec, který odpovídá Kieślowského sklonu k melodramatičnosti, barokní emocionalitě, patrné zejména v andělsky znějící hudební složce jeho filmů. Pokus o sebevraždu slouží jako memento viny; klíčový význam filmu ale tvoří promarněná, nemožná láska. [viděno na kanálech ČT]

15. listopadu 2015

ZLÝ PORUČÍK: STANICE NEW ORLEANS (Werner Herzog, 2009)

Neřekl bych, že Herzog svými pokusy o exploatační filmy zcela převlékl kabát. Zápletka tohoto je zasazená do Louisiany, jež představuje v rámci Spojených států herzogovský kraj světa s velkou biodiverzitou a relativní rovnováhou sil mezi člověkem a přírodou; příkladem budiž hurikán Katrina, na který film v prologu odkáže. Jako žánrový film je to napůl vtip, další bezelstné zneužití hollywoodského systému. Investovat peníze do Herzogových „komerčních“ filmů není dobrý nápad: stejně jako v případě pozdější KRÁLOVNY POUŠTĚ platí, že tento způsob tvorby, kdy se hvězda za zenitem obsadí do populární formy, jíž tvůrce vyplní vlastními významy, není trvale udržitelná. 

Herec Cage pokračuje v parodickém vykrádání sebe sama, ale jeho přehrávání se naprosto slučuje s tónem filmu, který by šlo popsat jako zhulený policejní film. Hrdina s drogovou závislostí, finančními problémy a pokřiveným držením těla kráčí na hranici dobra a zla, potažmo rozumu a šílenství, se stejnou lehkostí, jako kráčel Ježíš po vodě. Působí jako přirozený talent na zázraky: když už se zdá, že jeho osobní bankrot (dluh ze sázení, krádeže drog z policejního skladu, nevyrovnané pracovní výkony, dysfunkční rodina) je zpečetěn svazkem s drogovým gangem, obrátí se vše prozřetelně k dobru. Namísto dialektiky dobra a zla se nám dostane malého zla jako mimikry, taktiky dobra. Hrdinova temná strana se projevuje jako téměř roztomilá posedlost (obtěžování náhodně odchytávaných milenců) a jeho nevypočitatelné chování (vyhrožování smrtí invalidní důchodkyni) nikdy nezastře vědomí dobra jako konečného cíle. Hrdina má plán a neuvěřitelně trpělivou a krásnou přítelkyni... Kriminálka, v níž se střílí pouze v jedné scéně, přehrává hollywoodské pohádky. Co je skutečným smyslem filmu? Pohled na svět očima louisianské fauny? Pocta chaotickému řádu přírody, jenž zahrnuje i drogy a Cage? [viděno na DVD z půjčovny Radost]