Podobně jako v Linklaterově evropské trilogii sledujeme muže a ženu, kteří v čase a v přerušovaném pohybu vedou dlouhý dialog. Zatímco ale americký tvůrce pojal dialog jako úspěšné svádění – s výrazným přispěním genia loci –, Kiarostamiho starší hrdinové jsou obtěžkáni cynismem (muž) a zklamáním (žena). Tvůrcův formalistický realismus nepřekročí stín deziluze, přestože je v jádru romantický: neúspěch „vzpomínání na lásku“ vnímá jako škodu pro oba aktéry. Co se genia loci týče, Kiarostami vylučuje evokativní efekty, hudbou počínaje; Itálie působí jako místo odložených romantických rekvizit (novosvatebčané, rodinná kavárna, červené víno, starobylá kašna, do sebe zavěšení stařečci). Film se omezuje ve smyslu času – odehrává se v reálném nebo jemu blízkém čase – a ve smyslu záběru. Pěkné věci jako obraz Madonny s dítětem stojí na okraji a záhy ztrpknou; příroda se odráží na předním skle (stromy u cesty) nebo ji pouze slyšíme (zvuk jiřiček, expresivního prvku mimo obraz). Jindy malebné Toskánsko působí vyprahle jako antická tragédie… Viníkem toho, že VĚRNÁ KOPIE vtahuje hůře do děje, je naopak muž: poněkud samolibý, tuhý Brit není dobrá partie. [viděno na kanálu Film Europe]
27. října 2015
VĚRNÁ KOPIE (Abbas Kiarostami, 2010)
Divák, který filmu vyčítá jeho hrdinku, je předmětem Kiarostamiho kritiky, tedy
mužem. Žena v hlavní roli se opravdu zdá být zdrojem problémů: je matkou ve středních letech, nepřikrášlenou, náladovou a občas nepříjemnou.
Když se chce muži líbit, natře si rty křiklavě rudou rtěnkou a nasadí si
výrazné náušnice, a muže odpudí. Velkorysá a konfliktní žena to muži
nijak neulehčuje: chce ho svést, ale hluboce s ním nesouhlasí, musí se změnit… Jak
bývá u Kiarostamiho zvykem, film užívá poměrně rigorózní formy, není smyslný.
Je formální hrou, v níž muž a žena mohou být také manželi,
kteří pouze vzpomínají na svůj vztah, a hrou intelektuální. Jejich věčná pře o
kopiích a originálech v umění a v přírodě má své morální důsledky:
ten, kdo nevěří v originál, nemůže milovat.
Podobně jako v Linklaterově evropské trilogii sledujeme muže a ženu, kteří v čase a v přerušovaném pohybu vedou dlouhý dialog. Zatímco ale americký tvůrce pojal dialog jako úspěšné svádění – s výrazným přispěním genia loci –, Kiarostamiho starší hrdinové jsou obtěžkáni cynismem (muž) a zklamáním (žena). Tvůrcův formalistický realismus nepřekročí stín deziluze, přestože je v jádru romantický: neúspěch „vzpomínání na lásku“ vnímá jako škodu pro oba aktéry. Co se genia loci týče, Kiarostami vylučuje evokativní efekty, hudbou počínaje; Itálie působí jako místo odložených romantických rekvizit (novosvatebčané, rodinná kavárna, červené víno, starobylá kašna, do sebe zavěšení stařečci). Film se omezuje ve smyslu času – odehrává se v reálném nebo jemu blízkém čase – a ve smyslu záběru. Pěkné věci jako obraz Madonny s dítětem stojí na okraji a záhy ztrpknou; příroda se odráží na předním skle (stromy u cesty) nebo ji pouze slyšíme (zvuk jiřiček, expresivního prvku mimo obraz). Jindy malebné Toskánsko působí vyprahle jako antická tragédie… Viníkem toho, že VĚRNÁ KOPIE vtahuje hůře do děje, je naopak muž: poněkud samolibý, tuhý Brit není dobrá partie. [viděno na kanálu Film Europe]
Podobně jako v Linklaterově evropské trilogii sledujeme muže a ženu, kteří v čase a v přerušovaném pohybu vedou dlouhý dialog. Zatímco ale americký tvůrce pojal dialog jako úspěšné svádění – s výrazným přispěním genia loci –, Kiarostamiho starší hrdinové jsou obtěžkáni cynismem (muž) a zklamáním (žena). Tvůrcův formalistický realismus nepřekročí stín deziluze, přestože je v jádru romantický: neúspěch „vzpomínání na lásku“ vnímá jako škodu pro oba aktéry. Co se genia loci týče, Kiarostami vylučuje evokativní efekty, hudbou počínaje; Itálie působí jako místo odložených romantických rekvizit (novosvatebčané, rodinná kavárna, červené víno, starobylá kašna, do sebe zavěšení stařečci). Film se omezuje ve smyslu času – odehrává se v reálném nebo jemu blízkém čase – a ve smyslu záběru. Pěkné věci jako obraz Madonny s dítětem stojí na okraji a záhy ztrpknou; příroda se odráží na předním skle (stromy u cesty) nebo ji pouze slyšíme (zvuk jiřiček, expresivního prvku mimo obraz). Jindy malebné Toskánsko působí vyprahle jako antická tragédie… Viníkem toho, že VĚRNÁ KOPIE vtahuje hůře do děje, je naopak muž: poněkud samolibý, tuhý Brit není dobrá partie. [viděno na kanálu Film Europe]
