Naivní ztvárnění systému společenské kontroly nesvědčí o naivitě tvůrce, ale vypovídá o jeho preferencích. Carpenter dává přednost ruční práci, rebelantské akci, očistě násilím; nevěří v dobré konce, ale nechá hrdiny, moderní gladiátory, jednat až do konce… Tvůrcův úsporný, lakonický styl dokáže s lehkostí vytvořit dobrý účinek: stačí udělat něco pro změnu jinak, například umístit kameru nízko k zemi (ve scéně přepadení komunity policií). Po tradičně silné expozici ovšem jemný styl ustoupí málo rozlišené akční rutině, počínaje „seznamovací“ rvačkou obou hrdinů, jejíž záměrně protahovaný čas je součástí problému filmu (s konstruktivním využitím času)… Film patří k těm, které dovolí hrdinům na základě morálního „oprávnění“ zabíjet v masovém měřítku tvory podobné lidem, leč zbavené lidských práv (upíry, zombies, pěšáky s maskou ve HVĚZDNÝCH VÁLKÁCH). Carpenterův film tak činí ještě v „popové“ verzi typické pro osmdesátá léta; v upřímné nadsázce spojuje anarchistický pamflet s americkým kopáním do zadků. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
22. října 2015
ONI ŽIJÍ! (John Carpenter, 1988)
Jeden ze slabších filmů tvůrce spustí rekvizita kouzelných brýlí,
jež umožní hrstce dělnických nonkonformistů spatřit skutečnou tvář
reaganovského neoliberalismu. Brýle tvoří abstraktní mechanismus, jež nepatří
do světa science-fiction, ale mýtu; co následuje, není bohužel složitě
strukturovaný zrcadlový svět, ale prosté lineární putování, jež se podobá
primitivní videohře. Střílející hrdinové putují přímo ke zdroji spiknutí, jež
představuje metafora „oblbujícího“ televizního vysílání a jehož pěšáky jsou
kromě policistů bílé límečky. Nepřátelská struktura je diletantsky chráněná a
velmi propustná: dva hrdinové proniknou ke zdroji simulakra relativně snadno,
s pomocí zbraní a ochotného průvodce, kterého znají ze své komunity lidí
žijících na okraji společnosti. Exkluzivní klub bohatých spiklenců je nakonec velmi
demokratický; spiknutí je veřejným tajemstvím.
Naivní ztvárnění systému společenské kontroly nesvědčí o naivitě tvůrce, ale vypovídá o jeho preferencích. Carpenter dává přednost ruční práci, rebelantské akci, očistě násilím; nevěří v dobré konce, ale nechá hrdiny, moderní gladiátory, jednat až do konce… Tvůrcův úsporný, lakonický styl dokáže s lehkostí vytvořit dobrý účinek: stačí udělat něco pro změnu jinak, například umístit kameru nízko k zemi (ve scéně přepadení komunity policií). Po tradičně silné expozici ovšem jemný styl ustoupí málo rozlišené akční rutině, počínaje „seznamovací“ rvačkou obou hrdinů, jejíž záměrně protahovaný čas je součástí problému filmu (s konstruktivním využitím času)… Film patří k těm, které dovolí hrdinům na základě morálního „oprávnění“ zabíjet v masovém měřítku tvory podobné lidem, leč zbavené lidských práv (upíry, zombies, pěšáky s maskou ve HVĚZDNÝCH VÁLKÁCH). Carpenterův film tak činí ještě v „popové“ verzi typické pro osmdesátá léta; v upřímné nadsázce spojuje anarchistický pamflet s americkým kopáním do zadků. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
Naivní ztvárnění systému společenské kontroly nesvědčí o naivitě tvůrce, ale vypovídá o jeho preferencích. Carpenter dává přednost ruční práci, rebelantské akci, očistě násilím; nevěří v dobré konce, ale nechá hrdiny, moderní gladiátory, jednat až do konce… Tvůrcův úsporný, lakonický styl dokáže s lehkostí vytvořit dobrý účinek: stačí udělat něco pro změnu jinak, například umístit kameru nízko k zemi (ve scéně přepadení komunity policií). Po tradičně silné expozici ovšem jemný styl ustoupí málo rozlišené akční rutině, počínaje „seznamovací“ rvačkou obou hrdinů, jejíž záměrně protahovaný čas je součástí problému filmu (s konstruktivním využitím času)… Film patří k těm, které dovolí hrdinům na základě morálního „oprávnění“ zabíjet v masovém měřítku tvory podobné lidem, leč zbavené lidských práv (upíry, zombies, pěšáky s maskou ve HVĚZDNÝCH VÁLKÁCH). Carpenterův film tak činí ještě v „popové“ verzi typické pro osmdesátá léta; v upřímné nadsázce spojuje anarchistický pamflet s americkým kopáním do zadků. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
