Z
filmu československé dvojice, která podobně jako
Radok vyčnívala z poměrů tehdejšího filmového hospodaření, sálá
osvobozující atmosféra kosmopolitismu. Ze své
inspirace italským neorealismem si vzali jeho populárnější
část: na místo
zázraku jako u De Sicy se v závěru dostaví kouzelná atmosféra poslední noci v roce. Kadár s Klosem
vycházejí z realismu tím, že ztvárňují
rozporuplné lidské charaktery s rozmlženým
rozlišením dobra a zla (Růžkův opilec) a nechají
zaznít jindy tabuizované společenské problémy
(nechtěné těhotenství). Jako tolikrát se ovšem
realismus omezí na pouhý mechanismus, jenž uvede zápletku
v pohyb; její rozuzlení se nese ve znamení naděje.
Film tedy při své otevřenosti v plenérech a v charakterech (Rážova postava) uplatňuje schéma, jež
nastolené komplikace přivede k prozřetelnému konci:
opilcovo dítě dostane rodinu, jakou si zaslouží, a dvě
ženy, které spojuje manželský problém, stráví
konec roku společně.
Nejvděčněji
tak na filmu nepůsobí „realismus“, ale pohádková
nálada jeho závěru. Muž v tramvaji – zásadní neorealistické rekvizitě – spatří průzorem v
zamrzlém okně vozu mizející dům "Na smyčce", který zastřešil všechny aktéry
vyprávění a ve výsledku je spojen s
nostalgickým efektem. Dům mizí doslova i metaforicky.
Odjíždí kameře umístěné v tramvají poté, co její pasažér nemohl dům najít, protože zatímco
na začátku filmu stál ještě na konečné
tramvaje, ztratí se v epilogu v rozšiřující
se zástavbě Prahy. Zároveň představuje málo reálnou naději, jež se vyplnila. Vše skončilo relativně
dobře, přízrak maloměšťáctví byl poražen
a v atmosféře konce roku (vyprávění) panuje
generační a sexuální utopie (dítětem požehnaný starý pár, ženská soběstačnost)... Na české poměry působí film výlučně a moderně, ovšem v rámci daného „žánru“
(vzoru) se jedná o spíše průměrné
dílo. Kromě dvou rozporuplných mužských postav jsou příznačně všechny
postavy kladné: kouzlo filmu spočívá v
triku, jak se zbavit potížistů. [viděno na kanále CS
film]
