DÍRA (Joe Dante, 2009)

Dante byl z filmového průmyslu postupně vytlačen a s ním i jeho tonální nepředvídatelnost. Široký rozsah mezi komedií a vážně míněným násilím je stále patrný (POHŘBÍVÁNÍ BEJVALKY), satirický rozlet už ne… Zůstává věrný hororovým produkcím na pomezí omezené kinodistribuce, uctivé účasti na festivalu v Benátkách, distribuce rovnou na video a kabelové televize. Toto spojenectví se jeví jako nouzové: profil filmů je nízký, cílová skupina úzká. DÍRA navíc trpí šablonovitým scénářem, který posluhuje současnému klišé zveličeného vyprávění, když zcela vysvětluje současný stav postavy okamžikem v její minulosti vytlačeným do nevědomí. Zároveň film naplňuje Danteho koncepci exploatačních filmů jako pop-kulturního zasvěcování do nebezpečného světa okolo nás. Skrze brak poznává divák svět, skutečné zdroje strachu jsou převáděny do žánrové nadsázky, umělého strašení, které je v jádru pravdivé.

Film podle osvědčeného Danteova receptu – občas připomene GREMLINS - zasadí mírně hororovou zápletku do zapadlého maloměsta, vnese temnotu do denního světla a mezi dospívající mládež, kdy hrůza spojená s psychikou nezpracovanými dětskými traumaty odkládá příchod sexuality. Horor jako anarchistická síla (zlý kašpárek) se ovšem postupně promění v didaktickou fantasy, jež naplňuje jednoduchou morální tezi filmu. Přestaň se bát, poznej svou minulost, zlo je iluze… Od abstrakce – černé díry beze dna – se film vyvine k příliš doslovnému melodramatu, které ve třech variacích nechá terapeuticky rozluštit a překonat zdroje osobního strachu… Danteho styl působí zpočátku jako kdysi: horor je škádlení, jehož ústředním prostředkem je práce s kamerou, která – ač zdánlivě empatická – natolik zúží prostor kolem postavy, že ji a diváka učiní slepými vůči všemu, co se skrývá mimo rám záběru. Plastická kamera vyvolává přízraky… Postupně se ale tvůrce stane otrokem vyprávění. [viděno na kanálech HBO]