Udělej mě takovou, jakou ty mě
chceš, zní téma divadla ve filmu, konkrétně
adaptace Pirandellovy hry. Divadlo zde působí jako ten
nejformálnější Rivette: intelektuální
konstrukce, hra představující mechanismy, postavy-znaky
jako nosiči významů.
Dílo zobrazuje podstatné a obecné, vyřazuje
nahodilé a jedinečné; žena je prototypem ženy... Divadelní
představení je však pro Rivetta zároveň záminkou
k filmovému dobrodružství, pomyslným vírem,
který postupně vtáhne všechny postavy filmové zápletky. Divadlo
ve filmu, které nepůsobí nijak spontánně a zdá
se všechny obtěžovat (poloprázdná hlediště), z
tohoto pohledu příliš neznamená: jako hitchcockovský
„MacGuffin“ představuje sám o sobě nepodstatný prostředek,
jak uvést věci do pohybu. Obdobnou roli hrají ve filmu
přízračná, možná neexistující
Goldoniho hra a velmi drahý prsten.
Tato hra je na rozdíl od té
divadelní otevřená; Rivettův film se řadí
mezi jeho nejzábavnější díla. Čeho jsme byli svědky v jeho starších
filmech – ženské magie –, se zde jaksi zbavuje zábran.
Herečka Balibarová je na hraně toho, kdy ženská
sebestředná „nenucenost“ ještě nepůsobí jako
předstupeň hysterie (její okázalý, ve filmu ojedinělý
pohled do kamery během dialogové scény); film si
ale postupně podmaní. Filmu prospívá rozdělení
na zápletky ženy a muže, kterého představuje
charismatický Ital Castellitto, svěží vítr ve
francouzském salónu. Ona hledá prsten, on
Goldoniho... Film svými rychlými přechody občas
připomene paralelní montáž – odchod jedné
postavy střídá příchod jiné jinam – a
působí méně feministicky než díla tvůrce
z 80. let. Přesto žena zůstává důvodem k bytí
filmu. Film a divadlo spolu sice příliš nekomunikují,
téma divadelního představení (identita ženy
tvořená muži) se ale obtiskne i do filmu. Jen s tím
zásadním rozdílem, že ve filmu je to sama žena,
kdo „čaruje“: volí, kým bude. Filmová forma
se v tomto případě ukazuje být volnější,
méně podřízená diktátu muže-tvůrce.
[viděno na mubi.com]
