MACBETH (Orson Welles, 1948)

Říci, že lacinost Wellesovi sluší, že umocňuje klaustrofobický účinek jeho vize, by znamenalo označit za ctnost něco, co mu počínaje MACBETHEM bylo vnuceno nuznými poměry výroby jeho filmů. Film tak vypadá jako „béčkový“ Shakespeare, přesto mu ale uzavřený horizont studiového ateliéru - abstraktní šedivé nebe v pozadí - a kašírovaný expresionismus kulis a kostýmů neškodí. V takto zmenšeném světě není nic náhoda a tragický hrdina po právu připomíná nešťastné šupáky z filmů noir. Macbeth se podobá i hrdinovi DÁMY ZE ŠANGHAJE: jak ten byl „tvrďákem“ jenom navenek, je i Macbeth tyranem pouze zvenčí. Muži jsou slabí, jejich vůli přes opakované námitky rozumu ochromuje kletba-pokušení v podobě ženy. Wellesova velikost, umocněná záběry z pohledu, je opět velmi vratká.

Macbeth sudbu tří čarodějnic vnímá jako zjevenou pravdu, jako budoucnost, která nastane - ne jako lež, kterou naplňuje svými činy. Lady Macbeth označí přítomnost za (tuším) impotentní; zatímco sudba vysloví možnost, po které ona touží. On, wellesovsky nedůvtipný, se pak stane zajatcem této falešné představy. Stejnou chybu udělá i při druhé sudbě (podmínce jeho porážky): i ta v důsledku působí jako manipulace, která učiní hrdinu vůči „osudu“ pasivním a usnadní jeho pád… Stejně jako Welles zhušťuje čas, zhustí ve scéně hrdinovy smrti i prostor: na záběr meče, který se ho chystá setnout, naváže záběr, v němž je hlava setnuta figurce z hlíny, která ho představuje; patří čarodějnicím, které tvůrce přenese na scénu hrdinova konce. Vykonáno jest... Welles opět ukazuje, že člověk je tvůrcem svého osudu a obrazu – hrdina i jeho protivník naplňují představu druhých o „mužnosti“ jako vůli k moci, potažmo k pomstě –, není ale pánem svého času. Budoucnost se snadno stane přítomností, ale minulost (nevinnost) je nevratná. [viděno v kině Ponrepo]