FISH TANK (Andrea Arnoldová, 2009)

Název filmu se v cizojazyčných oblastech překládal jako AKVÁRIUM nebo vůbec; překlad nezní sexy a tak se s "rybí nádrží" vylila i metafora... Arnoldové film mi připomněl moderní sociální dramata CESTA VEN a JE TO JEN VÍTR, v nichž nejde jen o vlastní kauzu, ale i o její filmové ztvárnění: to kromě ducha (humanismus, symbolická přítomnost koně ve filmu) vnímá i tělo (pohyb v ghettu). Hrdinka absolvuje cestu v obou významech slova, steadicam dává divákovi nohy. Vzrušení z pohybu se týká zejména úvodu filmu, expozice hrdinky v jejím prostředí. S tím, jak je konfliktní hrdinka uvedena do souvislostí - problém tkví v její neúplné rodině -, usazuje se i film. Čím více se toho děje na úrovni zápletky, tím statičtější se jeví forma. Dynamika je jinde: hrdinka se sice stala předmětem ztotožnění, ale tvůrkyně ji udržuje na hraně katastrofy (sekvence s únosem). Nejde už o to, jaká je, ale o to, co je schopná provést v turbulentní situaci "šílené" lásky.

Podobně jako tvůrci MISTRŮ zvolí nakonec Arnoldová bezpečný únik: hrdinka odjede, nezáleží kam, hlavně někam daleko (Skotsko). I sociální drama představuje umělý tvar: těžký začátek (divácký šok z odlišných poměrů) ústí v úlevný konec; zatímco první určuje přesvědčení tvůrkyně, druhé je "pouze" způsob, jak ukončit film. Fantaskně je zamýšlen i spontánní tanec hrdinky s jinak nezpůsobilou matkou, když se spolu loučí... Stejně jako uvedené filmy je i tento vystavěn výlučně lineárně: hrdinka je na konci jinde než na začátku, totéž platí o vztahu diváka k ní. Přijde mi, že tvůrkyně příliš snadno podlehla pohybu vyprávění na úkor pevnosti stylu (vize). Pohyb kamery se postupně normalizuje, provází hrdinku v zápletkou podmíněných přesunech; ztratí svou svébytnost. Stejně tak i okamžiky lyrického zpomalení obrazu, jenž evokují niterné prožitky dívky (intimní přítomnost muže), postupně ztratí na nutnosti (scéna s malou dcerou ženatého muže). Drolí se i pevnost kontextu: podmínek, ve kterých hrdinka žije a které přetrvají. [viděno na kanálech ČT]