ZEMĚ (Alexandr Dovženko, 1930)

Dovženkovo lyrizující pojetí revolučního filmu – v tomto případě příběhu kolektivizace venkova – vede k jedinečné syntéze poetické nehybnosti (postavy „spící“ s otevřenými očima) a frenetického pohybu montáže (pád událostí). Poezie představuje dědictví ukrajinské země, její dějiny a tradice – země je zde zastoupena refrénem lánů obilí, jablek, slunečnic –, v montáži naopak promlouvá revoluční, budovatelská přítomnost. Kontinuitu tvoří příroda, kterou podle Dovženka kolektivizace neznásilní, a vícegenerační rodina, kterou revoluce ctí; film začíná velmi lyrickou scénou úmrtí dědečka obklopeného rodinou a plody země. Modernost si osvojuje mírně zpátečnickou, zdráhající se minulost, ale nechce ji vymazat: ve filmu se sice oslavuje nový traktor, ale syn nechá otce, ať si nadále seká kosou; otec si objektivní přínos techniky uvědomí sám.

Předpokladem pokojné syntézy je změna vědomí. Ani Dovženko se neubrání typické jedovatosti sovětské filmové propagandy: třídní nepřátele (kulaky, církev) provází pachuť rigidnosti, hysterie, mrtvolnosti; nesnášenlivost ovšem Dovženkovým filmům přidává na barvitosti... Střih navozuje dojem prostorové dezorientace, kdy scéna začíná řadou detailů na jednotlivé postavy a dramatický kontext se vyjevuje pozvolna, ale tvůrce užívá montáže i jako „silového“ výrazového prostředku (strhující paralelní montáž s několika ději v sekvenci pohřbu syna). Po běsnění lidských živlů (jurodivé výjevy s knězem proklínajícím neposvěcený pohřeb či s pozůstalou po mrtvém zmítající se v tělesném chtíči) přijde běsnění přírody (prudký liják), jež nastolí všeobjímající čarovný klid (kapky na jablkách rozsvícené měsíčním světlem). Vedle montáže užívá totiž Dovženko i klidné, lyrické obraznosti uvnitř záběrů: noční scéna synovy vraždy začne jako snový výjev, v němž „náměsíčný“ tančí na cestě a zvedá prach, jako by zvedal mlhu… Příroda i lidé vyšli ze svých bouří posilnění, změna a smrt jsou součástí věčného koloběhu přírody. [viděno na mubi.com]