LÁSKA NA ZEMI (Jacques Rivette, 1984)

Některé Rivettovy filmy působí smyslněji (KRÁSNÁ HAŠTEŘILKA), jiné formálněji (NESAHEJTE NA SEKERU); některé jeho filmy jsou větším dobrodružstvím, jiné připomínají přesuny postav po jevišti. Oba "temperamenty" bývají zastoupeny zároveň, dle mého se odrážejí v delikátním vztahu mezi zastoupením interiérů a exteriérů v jeho filmech: statisticky převládají interiéry, na exteriéry ale připadá významná strukturální role (zde zahrada s altánkem a sochou amorka). Formálnější mi připadají ta díla, kde je role přírody více omezená, jako v tomto filmu, který důmyslně rozvíjí premisu domácího divadla... Přestože herečky Birkinová a Chaplinová nenaplňují mou představu o ženské smyslnosti, zejména druhá z nich (má více prostoru) podává charismatický výkon. Dráždivost ostatně u Rivetta není prvoplánová: nevnášejí ji herci, je výsledkem souhry postav, prostředí a situace, strategicky umocněné opakováním (nacvičování hry) a záhadami. Postavy krouží okolo osy, svou probuzenou vůlí mechanismus hry nakonec rozbijí...

Rivettův důraz na procesy, formalizovaná jednání, opět souvisí s divadlem, jež splývá se životem: herečky mají vystoupit v soukromé inscenaci pána domu, divadelního autora, kterému evidentně nejde o diváky. Stejně jako ve SPOLČENÍ ČTYŘ platí, že ženské herečky se stávají nástrojem v rukou muže-manipulátora: finální představení připomíná seanci, jež má přivést zpět "ducha" mužovy zmizelé ženy. Médium je znovu klíčovým motivem, který náleží ženě; druhá mužská postava v domě, kouzelník, působí nevinněji než pán domu, ale i on svými vizemi, které v domě vyvolává, navádí ženy tam, kam potřebuje... Pro Rivetta je hlavním výrazovým prostředkem skladba celku. Jeho "divadlo" není nijak spontánní, ani fyzické, je hrou znaků, symbolických významů věcí. Postavy a předměty plní svou roli: rozbitý amorek je symbolem "pošlapané" lásky, duch označuje tajemství, zrcadlo odráží, rýč je věc na pohřbívání. [viděno na mubi.com]