CTIHODNÉ MRTVOLY (Francesco Rosi, 1975)

Soudě podle pozdních filmů Rosiho, Petriho (TODO MODO) a Pasoliniho (SALÓ) dosáhla v polovině 70. let krize italské společnosti a politiky apokalyptických rozměrů. „Černý“ politický film reaguje na nihilismus veřejné sféry a je otázkou, nakolik kinematografie tohoto druhu je ještě reflexí a nakolik už aktérem vzrušené doby... Stejně jako v Petriho filmu smrt postrádá tělo, abstraktní vrah je všudypřítomný jako metafora všeobecného zmaru. Vrah, princip reakce, střílí nic netušící oběti na dálku, typicky skrze sklo. Jedinou stopou jeho fyzické přítomnosti jsou tak vedle tlumených výstřelů průstřely ve skle oddělujícím diváka od oběti, čímž Rosi vytváří poměrně nepříjemný klaustrofobní pocit. Nad posledními bojovníky z řad komunistické levice, nad posledním ze spravedlivých (hrdina jako vyšetřoval) vynáší film ortel fatalismu: hledání pravdy vede jistě ke smrti.  

Hybridní tvar na pomezí dramatu a thrilleru se poměrně liší od raných Rosiho prací: "horký" alarmismus nahrazuje věcnou analýzu, tvůrce se obává o osud země. Ve středu vyprávění stojí Venturova idealizovaná, až na výjimku od soukromého života abstrahovaná postava: nikoliv postava mýtická, ale vzor hledače pravdy. Na rozdíl od Damianiho pesimistických „westernů“ s Francem Nerem si Rosi udržuje určitý umělecký, nežánrový odstup. Podobně jako TODO MODO se film blíží obecnému podobenství; Rosiho nejmenovaná země vykazuje znaky obecně "jižanského" scénáře (hrozba vojenského převratu)... Kamera v souladu s tehdy převládajícím stylem ztratila na lehkosti, snad i na přesnosti, a hojně užívá transfokátor, jímž si tvůrce v plenéru přibližuje vzdálené postavy. Optické přiblížení je trvalé, nemá expresivní povahu. Kamera-svědek se podílí na klaustrofobii výrazu, staví postavy do klece s průhlednými stěnami. [viděno v kině Ponrepo]