24. dubna 2015

ZAHRADA FINZI-CONTINIŮ (Vittorio De Sica, 1970)

De Sica poosmé a naposledy - jako režisér rozpuštěný a vypuštěný, který tou dobou ztratil i svůj populistický tvar. Film může v něčem připomenout barevné filmy Viscontiho, ale bez výstřelků dekadence: úřaduje v něm zdrženlivý tragický patos. Jediným formálním vkladem tvůrce se zdá být rozdělení filmu na dvě části, kdy první část - nebo spíše dlouhý prolog - evokuje rajskou idyličnost před válkou, záměrně iluzivní (překrývající třídní rozdíly), zatímco ve druhé části už v ostrém kontrastu pracuje pochmurná šedivost dějin. Pro znázornění idyly užívá De Sica ztěžklého evokativního stylu: mladí lidé v bílých tenisových úborech projíždějí na kolech zahradou, kamera jede s nimi a v mechanické extázi zabírá koruny stromů nad jejich hlavami. Potom přenechá tvůrce svůj film autopilotovi dějinné události; vypůjčí si od dějin tragédii a nic jim za to nedá.

ZAHRADA FINZI-CONTINIŮ není špatný film, jen působí zbytečně: jako film, který má třicet let zpoždění. Stejně jako v HORALCE zúročuje De Sica patos historické události, ale nedělá o mnoho více, než že drží smutek s oběťmi. Výsledek dějin je důležitější než jejich kontext. I když film znázorňuje další z příběhů nenaplněné lásky na pozadí dějin, nejde o melodrama: De Sica s dobrým vkusem neloudí emoce, jako vždy zůstává víceméně vzdálený, ale o to více se nabízí otázka, co je důvodem k bytí filmu. Troufám si říct, že film není ani smutný, na to mu chybí tvar - stojí uprostřed mezi dojetím a faktem. Divák se dívá: De Sica částečně bere divákovi pocit uspokojení - svět není spravedlivý -, ale nikdy v něm nevyvolá špatné svědomí. Problematické dějiny, potažmo současná sociální situace ve ZLODĚJÍCH KOL, působí ve výsledku jako podnět ke společně projevené soustrasti. Není to málo, ale není to dost. [viděno ve vídeňském Filmovém muzeu]