SPOLČENÍ ČTYŘ (Jacques Rivette, 1988)

Typický Rivette, počínaje jednotou místa: film má dvě dějiště, která se rytmicky střídají s minimálními přechody. Prvním dějištěm je jeviště - malá scéna, na níž probíhá výuka mladých adeptek herectví -, druhým rivettovský "strašidelný" dům, v němž bydlí titulní čtveřice studentek. Typické je i to, že prvek hry ("blbnutí") dostává postupně kontury vážně míněného střetu - existenciálního i společenského. Čtveřice se utká s mužem, mefistofelským svůdcem, který díky svému charizmatu a vzdělanosti získává pozornost, když ne lásku, každé jednotlivé z nich. Jakmile dívky v muži odhalí přízemní pragmatický zájem, špiónskou hru o ztracený klíč (k "pokladu", jehož obsah je druhotný), musejí se děvčata spojit k činu...

Divadlo je médiem emoce, dům se stává médiem činu, a naopak - hraní je jednání. Stejně jako dům i jeviště ovládá "kletba": tajemná profesorka herectví v divadle i bydlí. Také ona bere svou hru naprosto vážně, když dívky učí hrát tak, aby emoce jejich postav byly opravdové, prožité, ale přitom nepocházely z jejich osobního života. Mezi ní a dívkami probíhá náročná dialektická hra na opravdovost; když už se zdá, že vězí v divadle zapouzdřená před životem, stane se i ona součástí - médiem - uvědomění dívek (času jednat). Médium umění se liší od instrumentální logiky muže, který dívky pouze využívá pro své cíle... Rivette ve filmu osvědčuje schopnost film racionálně strukturovat - určité scény (zaříkávání "ducha", improvizace na téma justičního zločinu) otevírají nové rozměry zápletky a významu - a rovněž schopnost ovládnout prostor s pomocí kamery a střihu (eliminace "čtvrté stěny", plynulé přechody mezi jevištěm a hledištěm, divadlem a životem). V základu pak stojí schopnost ovládnout filmový čas. Jednotlivé scény mají hustotu celých dějství, samostatných vyprávění, ale přitom plíživě - jemnými posuny v cyklech variací (například opakujících se hereckých etud studentek) - směřují film ke katarzi poznání. Mladistvý a magický film. [viděno na mubi.com]