RUCE NAD MĚSTEM (Francesco Rosi, 1963)

Na rozdíl od fragmentů minulosti v SALVATORU GIULIANIM, od minulosti zpřítomněné a redukované současnou tezí, těží RUCE NAD MĚSTEM z jednoty času a místa: bojuje se v nich o podstatu současné demokracie. Na příkladu územního plánování a bytové politiky velkoměsta (Neapole) nám film předestírá boj, který sice končí tak, jak od "žánru" levicově-politického filmu očekáváme, ale ideály se alespoň poperou o své místo v politice. Rigidní, oligarchická pravice stojí v boji o radnici proti idealistické, rétoricky velmi schopné levici, rozhoduje střed - pragmatická a prospěchářská křesťanská demokracie, "žába na prameni" italské poválečné demokracie. V případě SALVATORA GIULIANIHO se velká bitva odehrála v soudní síni, zde během dvou zasedání zastupitelstva města na začátku a na konci filmu. V druhém případě uzavírá sekvenci pohyb kamery nad scénou; kamera ustupuje do pozadí a jako formální tečka zarámuje celek prohrané války.

Následuje epilog, který zopakuje motiv z prologu: detailní záběr na velké beranidlo, symbol násilné proměny města. Prolog začne zdánlivě ilustračními záběry detailu stroje a celku stavby, než se kamera zaměří v prostoru na několik anonymních aktérů (dělníků při svačině); nečekaná nehoda, kdy těsně vedle postav v záběru spadne kus zdi bořeného domu, se bleskurychle změní v katastrofu s lidskými obětmi. Okamžik má autenticitu reportáže, nepůsobí vůbec inscenovaně, jenže náhoda neexistuje: katastrofa je důsledkem beranidla - korupce, propojení místní politiky a podnikatelů, kteří se při likvidaci staré chudinské zástavby zaštiťují údajně nevyhovujícím stavem starých bytů a "pokrokem" nové (dražší) zástavby... Film výborně spojuje drama s reportáží, vzniká dramatická rekonstrukce, v níž herci hrají jako neherci a kamera má exkluzivní přístup k procesům v zákulisí. Do "reportáže" zapadá i Rod Steiger, jehož obvyklou manýru explozivní tenze Rosiho styl dokonale neutralizuje. Korupčník není padouch, je závislý na politice. [viděno v kině Ponrepo]