O SLAVNOSTI A HOSTECH (Jan Němec, 1966)

Němcův film patří k důstojným zástupcům antikvárního žánru podobenství, který zasazoval více či méně šifrované vzkazy do vzorových podmínek zbavených náhody a svobodné vůle. Zde se předmětem zakódované skutečnosti stala výpověď o banálních počátcích násilí společnosti. Hosté představují dav, slavnost pak masový rituál, jehož navenek hašteřivou uniformitu naruší odchod disidenta; disent je nebezpečný symbolicky, protože podrývá bezproblémové maloměšťácké hodování a upomíná společnost na ztracenou schopnost sebereflexe. Slavnost začíná jako hra a končí jako hon... Film rýsuje působivé, byť jednoznačné typy: disidenta omezujícího se na Schormův odsudečný pohled a kritické glosy, bachaře - malého sadisty s duší dítěte (Klusák) - nebo "veřejného intelektuála", který svou kultivovanou dikcí a ohebnou argumentací legitimizuje násilí režimu.

Takto průhledně rozvrženému plánu - včetně esence maloměšťáctví v podobě disidentovy manželky ("mám ráda dobré jídlo a dobrou společnost") - velmi svědčí Němcova konkrétní režie. Zatímco zasazení příběhu do běžného lesa s pár kusy nábytku danou tezi ještě více izoluje, protože do lesa nepatří, posouvá tvůrcův styl tezi ke hmotě. Postavy typizované skupinky hostů zabírá v krátkých samostatných záběrech: jako jedince, jejichž izolované tváře rychlými střihy a rytmem krátkých vět propojuje v celky. Hlavní triumf filmu pak spočívá v obsazení postav neherci nebo neznámými herci; hrající postavy jsou během hostiny promíchány s komparsem (včetně Škvoreckého). Zlo se tak opravdu rodí z obyčejných lidí - z nevinného údivu a upřímného pohoršení. Kupříkladu Klusákova postava, když v gestu pohoršení mává divoce vztyčeným prstem, se zdá být více zaujatá hmotou svého prstu než symbolickým významem gesta. Nejde o myšlenku na zlo, ale o spontánní projev pudu, jenž má vytříbený čich na ty, kteří se vymykají... Hodný zlý pes. [viděno na kanálech ČT]