HON NA LIŠKU (Bennet Miller, 2014)

Film váženého tvůrce řadím k filmům jako AŽ NA KREV, MISTR, ZABITÍ JESSEHO JAMESE ZBABĚLCEM ROBERTEM FORDEM. "Sloní" filmy dnešní doby spojuje velmi pozvolné tempo vyprávění, obřadně pozorovací styl fungující jako "fíkový list" lehce manýristických portrétů psychopatických jedinců, dokonale vyčištěných od stop normálnosti, a konečně demaskující záměr tvůrců ve věci základních amerických mýtů (kapitalismu, rodiny, Divokého západu). Ovšem při takové míře abstrakce degenerativních rysů systému můžeme antihrdinu vztáhnout k systému jako takovému jen těžko - příliš bychom si usnadnili jeho kritiku. Přinejlepším můžeme říci, že systém těmto jedincům umožňuje přežívat bez nutnosti se socializovat; náš "hrdina" - film se k němu vztahuje, byť netvoří jeho subjekt - je ukázkou nikoliv zdegenerovaného kapitalismu, ale zdegenerovaného individualismu, kdy první vytváří vhodné životní podmínky pro druhé.

Destilovaný antihrdina v barevné teplákovce a za vrstvou prostetické masky, která mu znehybňuje obličej, nepůsobí jako z tohoto světa, zvláště když jej Miller zabírá v celku. Těžko můžeme takto petrifikovanou postavu vztáhnout k živočišnému kapitalismu, který si pro mnohé ještě uchovává svůj étos. Podle toho, co vidíme ve filmu, není antihrdina podnikatel, ale dědic, zkažená "modrá krev" kapitalismu. Druhý problém filmu spočívá v jeho smrtelně vážném tónu a pomalém stylu. Miller nasadí postavě masku monstra a obsadí ji do naturalistického dramatu. Vznikl film bez zkratky, bez přiznané stylizace, bez komedie, bez pohybu. Film se snaží budovat jemné napětí plynoucí z přítomnosti "exota" v realistických kulisách, ale příliš se nechává svazovat tím, že se příběh skutečně stal. Steve Carell potlačil komika v sobě, Bennet Miller si vybral snadný cíl. [viděno na Febiofestu 2015]