De Sica počtvrté –
jako herec. Hraje svou typickou šarži 50. let: už prošedivělého, o to více
šarmantního podvodníka malého formátu. Žádného zločince, typického Itala… Risiho
raný film nepředstavuje úplný vrchol tvůrce, i tak se ale jedná o vyzrálou, jistě
natočenou ukázku „komedie po italsku“. Film by mohl být komickou
variací na CABIRIINY NOCI: „funny looking“, navenek emancipovaná Italka ze
severu země se opakovaně snaží zalíbit mužům, kteří ji využívají. Patří k této
tradici kousavé komedie, že i komediální stereotyp, jako je ten De Sicův, může
zraňovat (ponížení hrdinky, která vidí, jak jeho postava o patro níže svádí sousedku).
Stejně jako ve Felliniho filmu platí, že muži jsou různými verzemi téhož, byť v Risiho
ansámblové komedii (dále Sordi, Lorenová, Vallone) jsou to verze barvitější. Než
se film stane melancholickým, využívá populisticky skupinu vedlejších postav, dokud ji komediálně nevyčerpá.
S tím, jak se
situace hrdinky zacykluje, přichází deziluze a smutek. Při projekci filmu ve
Vídni se naskytla jedinečná příležitost srovnat oficiální konec filmu s pracovním
– o kterém, dle slov kurátorky přehlídky, jí oslovení italští odborníci ani
Risiho syn nevěděli. Nepřekvapí, že použitý konec je více pesimistický než jeho
„romantická“ alternativa. Zklamaná hrdinka v něm nastoupí do tramvaje jako
obvykle přeplněné muži – na rozdíl od žen typu Lorenové se muži nepřetrhnou,
aby jí pomohli do vozu –, vedle ní se objeví podobně neatraktivní dívka
(hrdinka jako jedna z mnoha). Zatímco v onom „utajeném“ závěru hrdinka,
lidová písařka, která zájemcům z ulice píše na stroji dopisy, snad konečně
nalezne muže. Muž je to úplně obyčejný, v životopise, který hrdince
diktuje, uvede v kolonce „zvláštní rysy“: žádný. Jestli více
optimistický závěr nemá nakonec ke skutečnosti blíže. Stačí být realista. I deziluze se může stát dočasně populární konvencí; commedia all´italiana dráždí také tím, že oběti společenských zlozvyků jsou jejich
spoluviníky. [viděno ve vídeňském Filmovém muzeu]
