Stále ještě commedia
al´italiana? Ferreriho raný film se sice drží prostředí městské střední
třídy a zpočátku i formátu „charakterní komedie“, ale už se v něm projevuje odklon tvůrce k nihilistické satiře. U typických italských komedií vyvažuje kritiku empatická
složka, která umožňuje vyprávět příběh. Projevuje se to rozdvojením postav na oběti
a spoluviníky; u Ferreriho už taková dvourozměrnost chybí. Jako ostrý satirik v úvodním autorském komentáři obžaluje instituci církví posvěceného manželství
a během filmu daný záměr přímočaře naplňuje. Manželství zasazené do sousedství Vatikánu mužského
hrdinu, původně sukničkáře, postupně zbavuje života (smyslu, energie). Po oplodnění včelí
královny se trubec stane nepotřebným…
Žena jako milenka,
matka a sestra, zní citovaná mantra církve. Pokud klasikové italské komedie
ženy bránili, ve VČELÍ KRÁLOVNĚ církev a ženství vytvářejí – pro muže – nepřátelskou
alianci. Společným programem této aliance je „svátost“ mateřství, která v daných poměrech navzájem
odcizuje muže a ženu. Spojením soukromé sexuální nenasytnosti a veřejně
projevované konzervativnosti nabývá ženství perverzního a ne příliš inspirativního
rozměru. Naprosté odmytizování manželství, ženy a sexu se ve filmu projevuje
sklonem k frašce; žena jako cizorodý tvor přišla na rozdíl od Godardových
filmů i o svou přitažlivost… Pro jeho jednorozměrnost a morbidnost jako znak
prostředí (scéna návštěvy rodinné hrobky) působí sám film poměrně neživotným dojmem. Už i níže uvedený Pietrangeliho film působí pro svou ztrátu iluzí poměrně vyprahle, stále ale nese stopy vnitřního konfliktu a vášnivosti. VČELÍ KRÁLOVNA se už ani nesnaží evokovat pocit ztráty. Přesto Ferreri –
stejně jako Pietrangeli, Monicelli, Risi – potvrzuje vysokou řemeslnou
úroveň italské komedie 50. a
60. let. [viděno na kanálech ČT]
