5. března 2015

TONI (Jean Renoir, 1935)

TONI se odehrává mimo město – v jižní Francii, v kraji, ve kterém se mísí krev. S lyrickou plností a jednotou emoce „provinčního“ VÝLETU DO PŘÍRODY nemá nic společného. Přísná kontrola zvukové stopy odpovídá výrazu první poloviny 30. let; ticho nechává vyniknout dialogu, hudbě provozované postavami, ruchům. Zatímco VÝLET DO PŘÍRODY se jen zdánlivě odehrává v přítomnosti – je rekonstrukcí vzpomínky –, zde v přímém přenosu sledujeme, kterak pracuje osud. Film končí tak, jak začal, příjezdem další várky gastarbeiterů; divák si se smutkem vzpomene, jak kdysi takto přijel i hrdina, zároveň ale Renoir otáčí stránku – osud hrdiny nebyl jedinečný. Osudovost podtrhuje i samo zasazení příběhu mimo město. Pozadí nehlučí, osamělost postav zvýrazňuje hloubka liduprázdného prostoru, ve kterém jako šibenice vystupuje mohutný železniční most, dějiště posledního aktu. Moc ticha se ukáže při běhu hrdiny po mostu na konci filmu: zvuk zrychlených kroků po železe upomene na odtikávající čas. Hudba a zpěv trojice italských dělníků nás provází příběhem jako tragický sbor...

Pro půdorys tragédie a úzkost z poloprázdna (pokus o sebevraždu na rozlehlé vodní hladině snímané ve velkém celku) působí TONI méně vitálně než FENA nebo ZLOČIN PANA LANGA. Tradiční rekvizity Renoira (puška na zdi, kočka na místě činu) působí v těchto podmínkách jaksi vyvrženě a práce s kamerou – ruční práce, žádné elegantní studiové jízdy – dojem nepohody umocňuje. Platí to i o lidech: Raději budu svině než blbec, říká záporná postava filmu. Oproti dřívějším filmům smrt neznamená příležitost, je konečná. Tragédie promlouvá od počátku skrze slabosti postav setrvávajících v závislosti na druhých. Toni se nedokáže oprostit od slabosti pro ženu, méně silnou z dvojice ženských postav – původně fenu, později oběť (dvě strany mince). Druhá žena naopak dokáže ze schématu osudu vystoupit, byť jí to stojí málem život. Bohužel jí náleží jen vedlejší part. [viděno v kině Ponrepo]