De Sica popáté – znovu
jako herec ve filmu jednoho z velkých tvůrců commedia al´italiana. V tomto
filmu představuje „podvodníka“ v tom smyslu, že jako otec – a vdovec – je zastydlým
svůdníkem, kterého až okolnosti naučí dospět a převzít odpovědnost nad rodinou. Zároveň
si ale ponechá to nejlepší ze svého typu; svou znalostí povah a šikovnou
manipulací dokáže vnést jednotu do různosti zájmů, když zařídí naplnění
lásky dcery k synovi doktora, který vztahu dlouho nepřeje. Ukazuje, že za italským
konformismem – sklonem vyjít se všemi tím, že pro danou chvíli přijmu jejich názor
– se může skrývat přirozená schopnost konsenzu. Proměna ale může bolet: hrdina
dostane vyhubováno jako malý kluk poté, co se pokusí přemluvit poctivou ženu,
zdravotní sestru, zda by mu neudělala „soukromou“ masáž…
Film, natočený pevnou
rukou inspirovaného řemesla v luxusních širokoúhlých obrazech, není typickou
„komedií po italsku“. Už ono rozšířené plátno jako by signalizovalo širší
paletu emocí, na úkor satiry je upřednostněno melodrama. Melodrama a komedie se
doplňují, obě polohy jasně oddělují specifické hudební nálady (rozvernost, sentiment).
Mohlo by se jednat o tématického „slona“ – film sleduje pět různých rodin či
párů, různých fází a podob otcovství –, kdyby potenciální těžkopádnost neodzbrojila
elegantní vyprávěcí struktura, která před mechanikou paralelních příkladů klade
důraz na spontánní provázanost ansámblové komedie. Jednotlivé osudy nejsou
zaměnitelné, ale nejsou si ani úplně cizí; aktéry spojuje volné
předivo zájmů (příbuzenských, profesních, otcovských), aniž by jejich osudy
byly kauzálně propojené. Pomáhá i to, že postavy nežijí v salónních podmínkách,
ale jako běžní pracující vstupují do každodenního styku (krejčí, doktor, sestra),
potažmo film civilně ozvláštňují (zřízenec v ZOO, letecký mechanik). Monicelli
podává obraz třídně rozvrstvené Itálie, v níž díky typům, jako je ten De Sicův,
zavládne soulad. Je to utopie vlídná a zažitá. [viděno ve vídeňském Filmovém
muzeu]
