19. března 2015

MARSEILLAISA (Jean Renoir, 1938)

MARSEILLAISA a PRAVIDLA HRY jsou divácky nejméně vděčné filmy Renoira před válkou. Místo hrdinů mají kolektivy postav, jednota se tříští do mnoha hlasů a pohledů. MARSEILLAISA zobrazuje předrevoluční kontext a dění francouzské revoluce v epizodních obrazech, volně propojených typizovanými postavami. Kromě jádra revoluce, skupiny dobrovolníků putujících z Marseille na Paříž, sleduje další střediska konfliktu: královský dvůr, šlechtu. Celek nedrží kauzalita událostí, ani polemický dialog mezi třídami – jednota je filmu jaksi vnucena přes společnou věc (revoluce, národ). Kolektivní hrdina revoluce působí jako vnitřně disharmonický, hádavý, ale jen v míře dokazující jeho nedogmatickou vitalitu. Renoir v nárazech nálad nechává zaznít krátké úryvky klasické hudby, mění dějiště, postupuje v čase, vrství perspektivy a významy. Nedistancuje se od výzev radikálního lidu k popravám (pronese je žena), při bojích ve Versailles se králova švýcarská garda rozhodne hrdě bojovat (každý má svůj důvod), následná poprava jejích vojáků je v půli zastavena a na chodbě paláce se mihne pověšený zloděj.

Ludvík XVI. v podání tvůrcova bratra Pierra potvrzuje obraz mírné až rázovité povahy (gurmána), která se minula se svou rolí v dějinách. Marie Antoinetta se zpočátku jeví jako strůjkyně špatných rozhodnutí (zveřejnění brunšvického manifestu), reakcionářka v královském páru, renoirovská „fena“, ale její obraz nakonec vyzní smířlivěji (manželka a matka). Při odchodu z Versailles se Ludvík XVI. melancholicky pozastaví nad předčasně spadaným listím… Cílem Renoira bylo rehabilitovat prostý lid jako strůjce francouzské revoluce, připodobněné jednou z postav ke stavu zamilovanosti. Zároveň je film propagandou, byť renoirovsky živelnou. Tématicky sleduje zrození Marseillaisy, končí okamžikem nastolení (selektivní) národní jednoty před bitvou s pruskými vojsky, hlásá bratrskou jednotu všech Francouzů a zkarikuje pouze v exilu kolaborující šlechtu. Film Lidové fronty. [viděno v kině Ponrepo]