David Mamet, divadelní autor a dobrý filmový režisér, natočil svůj film v jemném, "klasickém" stylu - jeho slovy stylu "motivované kamery". Jak se vyhýbá efektu ve stavbě zápletky – film neinscenuje klíčové soudní přelíčení –, nezná ho ani ve stylu. Práce režiséra spočívá v drobné práci záběrů a protizáběrů, drobných pohybů a častých střihů mezi různými polohami kamery; záběry na sebe navazují, zachycují měnící se těžiště mezi aktéry skupinového dramatu. Styl je nejpřímější v okamžiku, kdy se pánská postava dívá dámské do očí – ovšem na dálku, z hloubky prostoru, přes zábradlí v popředí záběru. Detail užívá Mamet výjimečně, třeba když akcentuje jinakost postavy z vysoké třídy (opláchnutí rukou před cestou z domu). Jemná expresivnost se nejlépe projeví v sekvenci návštěvy
novinářky z dámského časopisu, která při mírně netaktním ohledávání domu Winslowů naráží na rekvizity, jež zachycují veřejný kontext
aféry (kamera zachytí při cestě prostorem několik dobových karikatur na stěně).
Více než peripetie
zápletky zajímá tvůrce, kterak se soudní proces podepisuje na vztazích v rodině a blízkém okolí. Ve středu filmu nestojí romantická zápletka, ale síť vztahů, které se časem tříbí; jen ve vztahu dcery, energické sufražetky, a společensky
konzervativního advokáta-sira je možné mluvit o dramaticky
vděčném kontrastu. Ten ovšem Mamet tlumí. Otec Winslow vsadí materiální zázemí rodiny do boje o očištění jména nezletilého syna, ale jako patriarcha je velmi vnímavý a o cti se mluví pramálo. Veřejné názory se do soukromí průměrné středostavovské rodiny "filtrují" skrze postavy, jež stojí mezi oběma sférami. V jedné scéně je otec svědkem, kterak domácí služebná přebírá ve
dveřích dopis, který si nato strčí do kapsy. Služka je sice v rodině dlouho,
ale není zcela její součástí, zastupuje pohled lidu nižší třídy na případ. Snaží se něco zatajit?
Ne, v příští scéně otci dopis mimoděk předá, zapomněla ho
v kapse… Drama je diamant o mnoha plochách. [viděno na kanálech Cinemax]
