8. února 2015

MÉDEA (Lars von Trier, 1988)

MÉDEA není významný film ani v rámci Trierovy filmografie. Šlo o televizní projekt, ve kterém obdivovatel Carla Th. Dreyera natočil nerealizovaný scénář velkého krajana. Trier se scénářem pouze inspiroval, stejně jako se Dreyer pouze inspiroval Eurípidem – měl vzniknout „skutečný příběh“ za tragédií (scénář v anglickém překladu zde). Kromě začátku a konce se Trier stručného textu poměrně drží, ale výrazně mění jeho vyznění. Kde se Dreyer pohybuje mezi psychologií a archetypem, strohým realismem a obřadností, kde svůj koncentrovaný výraz zasazuje do interiérů, dělá Trier opak. Klíčové scény přesazuje do exteriérů a drama dále vizuálně zcizuje – zadními projekcemi, snímáním hrdinky z vody, zahalením scény do oslepující mlhy. Působí to spíše jako videoart, expresivnost bez přesvědčení.

Trier ve svém naturalismu vynechává divadelní rekvizitu chóru, scénu zabíjení dětí (věšení místo trávení) inscenuje s mrazivou názorností, zbavuje ji motivu oběti; obraz mrtvých dětí dokonce „provokativně“ zasadí do loga filmu. Klíčovou scénu scénáře, v níž se Médea pokouší naposledy získat Iásona zpět erotickou evokací jejich svatební noci, Trier vyhrotí násilím na hrdince, což odpovídá jeho pojetí látky, které akcentuje motiv msty. Ranou scénu dialogu hrdinky s králem Kreonem přesadí do expresivního prostředí močálu a nechá Médeu rovnou trhat jedovaté byliny. Kde Dreyerův text zobrazuje tragédii implicitní – místo schématu osudu nechá promlouvat témata mužské malověrnosti a ženské potřeby lásky –, není Trierova adaptace tragédií vůbec; zobrazuje mstu servírovanou za studena. Trier agónii duše vyvádí do vichru vizuálních ploch a přírodních živlů; prázdný výraz Udo Kiera jako Iásona je zde na místě. Přesto tvůrce ponechává ve filmu Dreyerův patetický doslov, který tragédii připisuje absenci víry v Boha, umožňující zázraky. Jak víme z filmu PROLOMIT VLNY, Trier používá Boha jako ironický kýč, záměrně zasazený do nepřátelského kontextu. [viděno na kanálu Film Europe]