SAMETOVÍ TERORISTÉ (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2013)

V Čechách a na Slovensku vznikají i moderní, dobře natočené filmy. SAMETOVÍ TERORISTÉ mi místy dokonale komponovanými obrazy a pozorovacím chladem, obnažujícím na kameru své postavy, připomněl moderní rakouské filmy (ty od Seidla a Geyrhaltera). Ovšem namísto nemilosrdné společenské kritiky nabízejí jen velmi mírně podvratný komediální kolorit. Film se – omezen československou mentalitou a dějinami – věnuje teroristům-diletantům, kteří buď prováděli spíše symbolické, až „lyrické“ diverzní akce (Hučín), nebo se ke svým ozbrojeným fantaziím ani nedostali. Potvrzují se tím Bělohradského slova, že náš národ neumí klást efektivní odpor. „Lhostejný a zbabělý národ“ (citát, který vyburcuje jednoho z hrdinů filmu) mají sklon z jeho domnělého nicnedělání burcovat blouznivci činu, kteří po zbrani sahají až na prvním místě.

Vedle toho, že k pořádnému činu vlastně nedojde, směřuje film k neškodnosti – a k dokonalému setření hranice mezi hraným a dokumentárním filmem – i to, kterak tvůrci každý z příběhů vybaví specifickým inscenačním klíčem, atrakcí (seznamování se se ženami na inzerát, rekonstrukce tehdejší diverzní akce pro své syny, konkurs na mladou teroristickou nástupkyni). A napříč všemi příběhy inscenují filmaři výbuchy, snad aby dodatečně naplnili libé představy hrdinů. Monty Python v hezčím balení. Film má také velmi působivý konec, ale není úplně zřejmé – je to mimo jeho dosah –, nakolik silná atmosféra a sugesce odhodlání mladé „teroristky“ nepředstavují pouze bublinu média. Z dřívějších scén je patrné, že dívka se spíše cítí dotčená ve svém právu na kulturní odlišnost, životní styl, tedy není ve svém vzdoru motivována politicky ani sociálně. Postmoderní teroristka usiluje o uznání své identity. Film už svým názvem připouští, že půjde o „měkký“ terorismus, hru na politické násilí. Dle mého zůstal omezen svou volbou. [viděno na ČT]