Že Phyllida Lloydová není dobrá režisérka, ŽELEZNÉ LADY (2+/5) v určitém smyslu prospívá. Absence tvaru a zejména názoru umožňuje nalézat ve lži schematizovaného biografického žánru pravdu o Margaret Thatcherové. Nedostatek kontroly Lloydové nad materiálem sice má za následek, že film vůči Thatcherové, la femme terrible světové politiky, vyznívá nekriticky, ale zároveň není schopen být ani efektivně manipulativní propagandou. Nedokáže zastřít klíčové rozpory v osobnosti Thatcherové.
Lloydové postoj je apolitický, Thatcherovou se „pouze“ snaží polidštit – za cenu velmi průhledných oscarových klišé (choroby, posunutého vnímaní reality). Současnost staré dámy je pro režisérku důležitější než její politická minulost a ideje. Chce-li dát životu političky sjednocující tématickou linku v podobě motivu jediné ženy mezi muži, resp. její zásadovosti („žádné kompromisy“), vyznívá její úsilí velmi abstraktně: Thatcherová úplně žensky nepůsobí (dětský mindrák z ostatních děvčat) a zásadovost nemá žádný obsah – Lloydová ideje pouze odříkává, vrší je jako „fakta“ osobnosti.
Ne zcela úspěšný pokus o polidštění „monstra“ tak nechtíc vypovídá o tom, že Thatcherová polidštit zoufale potřebuje a zároveň se tomu brání. Zásadovost je pěkná, pokud se z ní nestane umanutost a dogmatičnost. Co se mého poznání z filmu týče, Thatcherová se zdá být celoživotním zajatcem svého dětství, mindráků a sentimentů (silné pouto k otci, lpění na jeho maloměstských principech v podmínkách celostátní politiky). Thatcherová je myslím příkladem státníků (nebo taky tyranů), kteří svou svrklou vizi - projekci vlastní nekompletní osobnosti - uplatňují ve velkém měřítku.
Je fascinující sledovat, nakolik ideologicky lze číst tento v podstatě neškodný a mírný film – zejména, co se Thatcherové obdivovatelů týče. Postavu neberou jako svébytný filmový „konstrukt“, ale výhradně ji porovnávají s nehybným svatým obrázkem, který si o jejím předobrazu vytvořili. Film pro ně není špatný jako film, ale pro svou „neuctivost“ – obvinění, které se naprosto míjí se záměrem Lloydové, jíž se tedy film opravdu vymknul z rukou.
Až nábožný vztah ke Thatcherové – tuzemský Liberální institut odmítl dát filmu záštitu – je výrazem současného volání po rozhodné, „odvážné“ a technokratické politice, která se s problémy rychle a rázně vyrovná (z komentářů některých uživatelů na ČSFD plyne, že si politiku pletou s akčním filmem). V dnešní složité realitě nemůže být kompromis sprostým slovem, protože neznamená absenci zásad; v tomto smyslu působí zkostnatělý obraz političky Thatcherové jako z pravěku. Dnešní svět skutečně není místem pro silovou aplikaci několika čítankových idejí.
Což nutně nevylučuje to, že ve své době a ve své zemi mohla být ženou na svém místě; démonizovat Thatcherovou by bylo stejně pošetilé, jako ji kanonizovat. Co je ale na pováženou, jsou ony ahistorické sentimenty („ideje“), které se do obrazu baronky Thatcherové promítají. „Železná lady“ se skutečně vzpírá oživení natolik, že to Phyllidě Lloydové ani vyčítat nemůžeme.
P.S. Příkladem toho, kam ona zarputilá zásadovost, po které někteří tolik volají (mám ten hlas spojený zejména s mladými muži na síti, typicky pravicovými), může vést, budiž Slovensko a Sulíkova SaS. Vede k nicotnosti.
