Film DĚDIČKA zřejmě představuje jeden z vrcholů tvorby Williama Wylera, ale pořád to není zdaleka dost. Andrew Sarris napsal: „Zdálo by se, že jeho obdivovatelé nedostatek citu dlouho zaměňovali za citovou zdrženlivost.“ Film naplňuje stereotypní trajektorii kostýmního dramatu ke vkusné tragédii. Byla-li by posledně u Michaela Powella řeč o temném, iracionálním romantismu, v případě Wylera jde o romantismus krotký a transparentní.
Vkusně podaný tragický konec – o víru emocí a sebezničení nemůže být řeč – je druhou stránkou opatrné lásky. Wyler představuje pravý opak seriálového motta: Na tragický život jsem já pes. Pro tvůrce Wylerova typu je tragický příběh známkou kvality. Takový přístup ale nemá nic společného s realismem, vypovídá o preferenci, temperamentu a charakteru tvůrce.
V podobném duchu – zadržovaný afekt romantického vztahu, jeho „povinné“ nenaplnění – se odehrají PRÁZDNINY V ŘÍMĚ. Nejedná se o film kostýmní (literární), ale současný, proto nemluvíme o tragédii, ale o smyslu pro odpovědnost a povinnost: hrdina v nedobrém závěru filmu (nadbytek prostřihů na státnicky vážného Gregoryho Pecka, jemuž smysl pro povinnost svědčí mnohem lépe než lehkovážnost a cit) ponechává hrdinku svému úřadu. Proto se točí filmy?
Wyler se někdy jevil jako liberál (DETEKTIVNÍ PŘÍBĚH, NEJLEPŠÍ LÉTA), jindy právě jako strážce řádu – nebo pořádku – věcí. Film HODINY ZOUFALSTVÍ pojal z optiky povinnosti otcovské – zločinec je třídně frustrovaný narušitel rodinné spokojenosti – a zvolil špatně, protože dal před Bogartem přednost Fredricu Marchovi. Bogart se rolí Glenna Griffina vrátil k počátkům, k vedlejším rolím misantropických zločinců (BOUŘLIVÁ DVACÁTÁ LÉTA), nyní ale v kontextu předměstské stádnosti. Nebylo to poprvé, co měl Wyler potřebu dramatizovat něco, co je „bloody obvious“ (roli otce jako ochránce rodiny).
Schopnost Wylera vcítit se do svých postav – jejich vrcholů a pádů – byla malá nebo žádná; zůstávají „dobré příběhy“, kvalita nepodstatná, a pedantský styl. Jeho filmy jsou všechno, jenom ne vzrušující. Wyler točil příběhy, jak nejlépe se dalo, ale bez osobní perspektivy: objektivně správně. DĚDIČKA je film působivý, protože citovější, ale i tak ho nepovažuju za umění expresivní, ale dekorativní. Za dobře zahranou, ziscenovanou a neprožitou tragédii.
Filmy: NEJLEPŠÍ LÉTA NAŠEHO ŽIVOTA (4/5), DĚDIČKA (4/5), DETEKTIVNÍ PŘÍBĚH (3/5), CARRIE (3+/5), PRÁZDNINY V ŘÍME (4-/5), HODINY ZOUFALSTVÍ (3+/5)
