Přestože žádný z amerických filmů Fritze Langa nedosahuje výraznosti a dějinného významu METROPOLISU či M, jako celek – resp. způsob, jakým se celek v jednotlivých filmech projevuje a proměňuje – jsou úctyhodné; tvoří jeden z velkých příběhů dějin filmu. Langovo umění dozrálo, nenuceně a bez velkých konceptů je prokazováno každým jeho „řadovým“ filmem.
Toto kvarteto filmů, jež patří k těm nejlepším, které Lang v Americe natočil, rozdělím do dvou dvojic, už proto, že filmy v každé z nich byly natočeny těsně po sobě. V prvních dvou, ve filmech ZUŘIVOST a ŽIJEŠ JENOM JEDNOU (oba 4/5), hraje v Langově klíčovém tématu osudu jako pasti dominantní roli společenský – davový – kontext a motiv justičního omylu.
V prvním případě se hrdina stává obětí naprosto nezasloužené záměny, která mu vedle života zničí málem i duši. V druhém případě zničený život souvisí s naturalistickou tezí zločince jako oběti okolností (prvotní nespravedlosti). Ale Lang jde dál: společenský rozměr viny a její dopady na jednotlivce nechává přesáhnout, zabstrahovat do systému metafyzické nespravedlnosti bez konkrétních viníků (jednotlivci „jen“ naplňují osud).
Platí-li tedy pro hrdiny druhého filmu „jednou zločincem, navždy zločincem“, více než podíl společnosti, o němž není pochyb (chladný, ne-empatický stroj spravedlnosti, jež vedle policie tvoří i média a ochotní svědkové, kteří stvrzují obraz člověka jako zločince a tím i jeho osud), vystupuje do popředí – inspiruji se Kehrem – mystický aspekt osudové pasti, jež směřuje ke smrti jako vysvobození. Přes přísnou vizáž byl Lang kulturním liberálem: pro důraz na vliv okolností, v tom, jak ve filmech angažovaně vystupuje proti pomstě, lynči a trestu smrti. Zlo v člověku pro něj není otázkou volby, ale slabosti a shody okolností, které člověk neovládá: v ZUŘIVOSTI je odpovědnost za zlo připsána davové psychóze. Zlo se může „stát“ každému z nás; i z toho pramení nepřijatelnost pomsty a zejména trestu smrti (nejkrutější formy předurčenosti života).
Lang tedy není moralista, ale není ani morální relativista – vidí lidská selhání, co ho ovšem zajímá, je nesouměřitelnost viny a trestu, bytostná nespravedlnost lidského osudu. Langa nezajímá ani tak prvotní příčina jako důsledek: úzkost z nemožnosti úniku. Lang je „kosmický“ empatik; nespravedlnost a vinu popisuje jako systém (princip), ne konkrétní případ (obžalobu). Vidí celkové proporce, symetrii problému; princip „oko za oko“ svědčí o nedostatku pochopení (hněv vede hrdinu ZUŘIVOSTI jen k dalšímu pokusu o lynč).
V tomto metafyzickém pohledu se člověk stává dvojníkem: viníkem i obětí (hrdina filmu ŽIJEŠ JENOM JEDNOU místy vypadá jako viník, dočasně z pohledu zápletky, ale i svým „zlým pohledem“, ztrátou víry, jíž hrdina na nespravedlnost reaguje); nikdo si nemůže být jistý, jakou roli mu osud přidělí. I proto klade Lang důraz na medialitu (otázku pohledu): zrcadla, výlohy, vodní hladinu či výsostně moderní užití filmu ve filmu v ZUŘIVOSTI (kontrast „objektivního“ záznamu davového šílenství a vyděšených obviněných, jimž hrozí trest smrti).Ve filmech ŽENA VE VÝLOZE a ŠARLATOVÁ ULICE (oba 4+/5) jsou konflikt viníka a oběti, dualita člověka jako dobrého a zlého pojímané – v souladu se žánrem filmu noir – více psychologicky. Žádné záměny, žádná kosmická smůla: hrdina si za svůj pád může sám. Pořád ale – v tom je Lang stále Langem – platí, že nejde o moralitu; ty vnitřní stimuly jsou v každém z nás (zde v každém muži). Stačí málo a drobné lidské selhání nebo touha spustí nezastavitelný „aparát“ kompromitace, viny a trestu.
Na obou filmech je fascinující, jak se ve své podobnosti odlišují – a proč. Lang je natočil hned po sobě jako jakýsi dvouprogram: podobají se pro totožné obsazení tří hlavních rolí (počínaje Edwardem Robinsonem jako padlým mužem ve středním věku), pro schéma pádu ctihodného muže v důsledku bláhové lásky k ženě, pro plodný motiv podřízení „femme fatale“ jinému muži, pro rekvizitu slaměného klobouku a přítomnost výloh (jako metafory nevratného rozdvojení osudu, alternativ života).
Co oba filmy odlišuje – a variace je to vskutku tragická –, jsou různé okolnosti pádu. V prvním případě je hrdina relativně dobře zaopatřený muž (vysokoškolský profesor, hlava harmonické rodiny), který selže, protože „může“ – zlý sen o tom, jak rychle může zajištěný muž padnout, končí probuzením. V druhém případě hrdina končí tragicky; selže, protože v nuznějších a smutnějších podmínkách (obyčejný pokladník, který se špatně oženil) „musí“. Zlý sen je skutečností.
Oba filmy se proto liší v tónu a v důrazu. ŽENA VE VÝLOZE je snovější a filmařsky více elegantní (vizuální motiv zrcadel a jiných reflexních ploch). Důraz klade na mechanismus šikmé plochy, jeho zbytnění: odtud klíčová role forenzního vyšetřování, jež neomylně odhaluje fyzické stopy provinění. Je přiznačné, že vina relativní (zabití v sebeobraně) se na šikmé ploše zhmotňuje do viny skutečné (pokus o vraždu). ŠARLATOVÁ ULICE vyznívá stylem „nuzněji“ a tónem depresivněji. Obnažuje smutek života až na dřeň potřeby, která člověka vydává na zcestí touhy, jež se míjí se skutečností. Motiv potřeby umění jako metafory potřeby lásky dává filmu působivost emoční i intelektuální jako paradoxu: finanční stránka umění hrdinu nezajímá, přesto ho zničí, úspěch obrazů má vlastní život, mimoběžný s osudem hrdiny, který mezitím o potřebu umění přišel. [Jako by nyní skutečně platilo, že své obrazy nikdy nenamaloval - "vyvlastnění" umění zde probíhá v rovinách jeho tržní komodizace, veřejné lži, kterou stvrdí i výrok soudu, ale i vnitřní pravdy o hrdinově duši na konci filmu.]
Lang už výstup z noční můry nenabízí: pád člověka má železnou logiku, dynamiku potřeby, touhy, pokoření a vraždy. Zlý osud korumpuje duši, zklamaný člověk se stává vrahem a pro ztracenou víru cynikem. V obou filmech z toho plyne neprostupná matice viny a neviny, spravedlnosti a nespravedlnosti. Pozemská spravedlnost hrdinu očistí – v langovsky hluboce paradoxním zvratu štěstěny („viníkem“ se stává ten, kdo zločin nespáchal, ale zavinil pád hrdiny) –, ale svému osudu neujde. Pocit viny je poslední determinantou pádu.
Lang přísně a důsledně podrývá slastný aspekt filmu noir. To se týká především stereotypu „femme fatale“ jako mysogynní a masochistické projekce zlé ženy jako viníka mužova pádu. U Langa příčina pádu vychází z muže, zatímco žena je pouhý nástroj: muž v ní vidí to, po čem touží (obraz se míjí se skutečností) a sama nemá svůj osud pod kontrolou; to ovšem ani druhý muž, který sice ženu ovládá (Dan Duryea, fascinující herecký „živočich“, viz fotka), ale sám se stane obětí justičního omylu – kosmické spravedlnosti. Žena je tedy zbavena snového oparu, je pasivní a nedostatečná: buď jako „duch“ ženy bez vlastní vůle v ŽENĚ VE VÝLOZE (ve výmluvném okamžiku filmu stojí paralyzovaná v rohu pokoje), nebo jako vulgární, nízká ženská bez způsobů a aspirace (přezdívka „lenožka“) v ŠARLATOVÉ ULICI. Nic takového jako „osudová žena“ zkrátka neexistuje, je to lež – v Langových amerických filmech nikdo nad osudem není.
Jak vidět, Langovy filmy jsou velmi mnohovrstevnaté a to tu nebyla řeč o formálních rysech jeho vize (architektuře a geometrii prostoru), které s tématem souvisejí, i když v tomto ohledu jsem ještě spíše ignorant. Je otázkou času, kdy jeho filmy plně docením.
