Nejvěrnějším autorským předobrazem bratří Coenů v klasickém Hollywoodu by byl bezpochyby Billy Wilder. Jak Wilder podléhal pokušení předvádět svůj verbální důvtip, Coeni na něj navázali literárností svého jazyka (bohatou slovní zásobou, klenutými větnými konstrukcemi, výmluvností vypravečů) a navíc přidali jeden ze svých hlavních poznávacích znaků: důvtip vizuální (opulentní snové vize v BIG LEBOWSKÉM).
U Wildera tato hýřivost, až tvůrčí narcismus, měla za následek zjevné prohřešky zejména v komediích, příliš dlouhých pro jejich komediální sebestřednost a zbytečné vtipy. Coeni jsou dramaturgicky preciznější, ovšem i jejich veselohry trpí podobně otravnou nevázaností a posedlostí komediální charakterizací (BIG LEBOWSKI). Tvar se láme pod tíhou nadbytku: situací, vedlejších postav na efekt, misantropie.
Jejich více dramatické látky – stejně u Wildera, jehož nejlepším filmem je zřejmě ESO V RUKÁVU – bývají lepšími filmy, včetně toho posledního, problémy se ale projevují jiným způsobem. Zatímco v komedii horší stránky tvůrčí osobnosti explodují do špatného vtipu, v dramatu pozvolna prosakují na povrch – nebo se mohou krýt za ctihodnými úmysly, jako v případu FARGA, jež je přes svou působivost filmem povážlivě pokryteckým.
S Wilderem sdílejí Coeni podobné nectnosti: cynismus, povýšenost, škodolibost, prostřednost, neupřímnost. Cynismus je motivovaný „realismem“ (tak to ve světě chodí), prostřednost souvisí s malověrností: tvůrce kritizuje mravní selhání a zároveň zesměšňuje idealismus (jako pokrytectví), resp. uměleckou aspiraci (jako snobství).
Coenovský hrdina může být velmi působivou postavou (FARGO), ale i když k ní ze strany tvůrců necítíme jisté opovržení jako u Bartona Finka (rádoby sociálního realisty, který o realitě nic neví), známky povýšeného odstupu jsou přesto patrné, byť se maskují za komedii. Postavy jsou součástí prostředí výrazně odlišného od kulturního zázemí bratří i jejich diváků (americký venkov, Los Angeles, Divoký Západ nebo americký Jih), vymezují se vůči němu – karikaturou, blahosklonností, moralizováním.
Neupřímnost tedy spočívá v předstírání zájmu: o předmět vyprávění (ztotožnění), o mravní aspekty zápletky. Hrdina je „jednookým mezi slepými“, sice lepší než jiné postavy daného prostředí, ale tím to končí. Merge Gundersenová je mile svérázná a stejně jednoduchá jako její komunita a její případ (snižuje jí, že vyšetřuje dílo idiotů), Lebowski je zastydlý hippík, který ve vaně poslouchá zpěv velryb. V případě FARGA zaráží opovržení, které Coeni cítí nejen k vrahům, ale i k obětem (postavě manželky), postava Donnyho v BIG LEBOWSKÉM je asi největším trapasem jejich filmografie.Empatie chybí. Ovšem přes námitky rozumu a projevy nevkusu, jež jsou patrné v každém jejich filmu (Němci v BIG LEBOWSKÉM, Indiáni v OPRAVDOVÉ KURÁŽI) bývají jejich filmy v něčem neodolatelné – pro schopnost bratrů skládat atraktivní zápletky a působivé, ostře vykreslené postavy. Mluvím o „skládání“ proto, že tvoří žánrové hry někde mezi pastišem a subverzí a obsazují je postavami někde mezi kompilátem a karikaturou.
Vztah Coenů k realitě je oportunistický až exploativní. S mentalitou vtipálků z města, kteří projíždějí zaostalým venkovem, si vybírají ty nejvděčnější rysy a rozpory, jejich metodou jsou výrazné kontrasty (divadlo a Hollywood, bezelstnost a mezní násilí, porno a feminismus, dítě a krevní msta). Síla zápletek a postav spočívá v infúzi cizorodého do povědomého (právnický žargon v OPRAVDOVÉ KURÁŽI, westernová ozdoba BIG LEBOWSKÉHO) tak, že to působí konzistentně, dokonce svůdně (šišlání Damonova rangera s překousnutým jazykem).
Díky daru pro přesnost evokace a impersonifikace (vystižení typu a způsobu vyjadřování), citu pro funkční hyperbolu, jsou filmy Coenů chytlavými vyprávěními, jejichž syntetičnost, pochybnou motivaci a mělkost pociťujeme v nejlepších filmech spíše podprahově. BIG LEBOWSKI může být velmi sofistikovanou kastrační fantazií, potažmo komedií o dekonstrukci rolí pohlaví v postmoderním světě, zároveň mu ale není hloupé bavit diváka nečím tak triviálním, jako je evokace laciných pornofilmů.
V OPRAVDOVÉ KURÁŽI hrdina běží o život pod coenovsky fotogenickou noční oblohou, ovšem významové pojítko mezi rezignovaným opilcem a mužem okamžiku tu nevidím – byl vykoupen tím, že akce jako příležitost k vykoupení byla na něj prostě „uvalena“, byl vůbec vykoupen a čím je pro Coeny? Stejně tak si můžu jen domýšlet smysl vizuálně působivé siluety ženy bez ruky nebo nedostatečnosti pečlivě exponovaného padoucha. Coeni se pohybují ve slepé uliččce žánrových variací a subverzí, kdy i náznak morality bude nejspíš jen odkazem a překvapení na divákovi se vydávají za originálnost.
Filmy: BARTON FINK (4-/5), ZÁSKOK (3/5), FARGO (4-/5), BIG LEBOWSKI (3/5), OPRAVDOVÁ KURÁŽ (4-/5).
