24. června 2007

Kterak Fincher nechytil Zodiaca


Je 160 minut příliš – nebo příliš málo – na to, aby jeden film zachytil více než dvě dekády trvající pátrání po nepolapitelném sériovém vrahovi v jeho úplnosti? Tím spíše, když více než na obětech zanechal ZODIAC stopy na svých pátračích, atmosféře doby a americké popkultuře... Odpověď zní: příliš i příliš málo. Pokud chce být člověk epický, má dvě možnosti: (A) po vzoru Johna Forda nebo se ZODIACEM velice spřízněných (a tak vzdálených) korejských VZPOMÍNEK NA VRAHA být epický ve dvou hodinách, s pomocí rázných skoků v čase i v tónu a za cenu zúžení rámce zkoumání; nebo (B) být epický ve čtyřech a více hodinách, tj. evokovat trvání fyzicky, jako ekvivalent trvání diváckého, a stejně riskovat, že to bude na zachycení fenoménu v jeho totalitě málo. Fincher by zjevně chtěl druhou variantu, na to je však příliš svázán blockbusterovou ekonomikou.

Procedurální akademik
Jakkoli představuje film distribuční nadprůměr, dle mého toho Fincher ukázal více, než musel, a méně, než chtěl. Fincher usiluje o pomník – ať už stylovou zdrženlivostí, která se bůhvíproč v Americe považuje nutně za znak umělecké zralosti, nebo zachováním komplexity případu (vyšetřovací, časové, geografické) ve jménu něčeho, co bych nazval pokusem o „velký americký román“. První obětí jeho přístupu je nevyrovnaný tvar filmu. Úvodní část je z tohoto pohledu nejuspokojivější (ale jinak nejkonvenčnější) tím, jak rytmicky střídá linie vražd, redakce a policie; ve druhé části vraždy ustávají a zbývá hlavně nuda procedurálního „bulšitu“, ve třetí, kdy se jinak film stává opravdu zajímavým, se jeho stavba blíží arytmii.

Sériové vraždění jako hra
Až po cca. dvou třetinách se filmu začne vyplácet jedinečná zrádnost Zodiacova případu, spočívající v jeho reflexivní a referenční povrchovosti. Počínaje (snad) druhou vraždou přestává být pro Zodiaca vraždění „osobním“, a začíná naplňovat (1) roli sériového vraha, (2) vlastní značku, (3) očekávání veřejnosti. Případ se přesouvá z reality do roviny mediálního odrazu, který se ukazuje nadmíru životaschopným díky mediálnímu talentu pachatele a jeho „výřečnosti“ prostřednictvím systémů znaků a odkazů, matoucích zejména svým nadbytkem [dopisy, šifry, motiv zvěrokruhu, vrahovo logo, film THE MOST DANGEROUS GAME ].

Kam se poděl motiv stojaté vody?
Frustrující zprostředkovanost pachatele (klíčová role písma, vědomí sebe sama) v kombinaci s absencí přímých důkazů – případ na sebe naopak nabaluje další vrstvu spekulací, falešných stop a mediálních příživníků, komplikuje se geograficky i v čase (svědectví o svědectví) – se pro vyšetřovatele stává pravou referenční noční můrou. Fincher iluzivnost povrchu zdůrazňuje od první minuty (ohňostroj na obloze), pak ale nechápu, proč vizuálně nerozvinul motiv vody (jezero). ZODIAC převrací realitu do filmu v její členitosti (= film pro črtače grafů), než aby ji zprůzračnil formálním členěním několika s tématem rezonujících motivů (= film pro mě).

Hrdina = nejvděčnější fanoušek vraha
Konečný hrdina filmu přebírá štafetu vyšetřování ve chvíli, kdy se ze Zodiaca stal napůl zapomenutý, napůl pohřbený mýtus, který má s původní realitou málo společného. Náš „nerd“ je ke svodům povrchu případu nejvíce náchylný, nejen časovým odstupem od vražd, ale hlavně pro „fanouškovskou“, tj. nekritickou posedlost úkolem (ze stejného důvodu je ale hrdina i nejvytrvalejší). Jeho odstup od případu je tím menší, čím více se on sám blíží mentálnímu profilu vraha:) Scéna ve sklepě promítače (s labužnickým použitím zrcadla) mě potěšila nejvíce a připomněla mi ČERNOU DAHLII: De Palma a Fincher jsou oba auteuři povrchu, „jenom“ se velmi rozcházejí v estetických východiscích, vkusu a ambicích.

17. června 2007

Co se stalo se Susan Seidelmanovou?


Díky kanálu MGM můžeme ocenit dvě výborné komedie jedné z nejzajímavějších režisérek, které se v posledních třiceti letech alespoň na čas prosadily v Hollywoodu. Seidelmanová bohužel nikdy komerčně nenavázala na úspěch HLEDÁM SUSAN. ZN.: ZOUFALE , a po několika dalších komediích (druhou z nabídky MGM je CHLAP NA MÍRU) sklouzla k televizním (SEX VE MĚSTĚ) a malým produkcím.

Její nenuceně ženské (ne feministické) komedie přispěly k renesanci, kterou žánr zažíval v Hollywoodu 80. let. Seidelmanové komedie jsou čisté (tj. bez sentimentálních a dramatických vsuvek), hřejivě empatické a přitom formálně sofistikované (výstavbou motivů a vedlejších postav, včleněním jemných genderových linií), s vynikajícími ženskými hereckými výkony, s patinou „slunečného“ popu té dekády a bez tlačení na komediální pilu: situace se podřizují postavám, ne naopak, postavy se nikdy nestávají hrubými karikaturami nebo samoúčelnými figurkami. To, že jsou oba filmy na ČSFD i IMDb hrůzně podhodnocené, jenom potvrzuje skutečnost, že internetu dnes vládnou hloupí bílí mladí muži.

16. června 2007

Černá kniha s Hitchcockem napůl vytrženým


Je radost sledovat, jak se tématu druhé světové války a války obecně, zkompromitovanému tolika šestákovými humanisty, dostalo v Evropě díky Verhoevenově ČERNÉ KNIZE žánrově revitalizující podoby. I když tak jednoduché to s tím žánrem není. Ironik Verhoeven své bytostné skepsi podrobuje nejen dějiny (jako nikdy nekončící boj), ale i žánr samotný. Ten se Verhoevenovi hodí tak dlouho, dokud mu pomáhá „nést“ jeho společensko-dějinnou výpověď – např. díky žánrové historce se konec války stává hořce relativním – ovšem ze stejného důvodu je ochoten žánr dekonstruovat. Konečný padouch filmu není záměrně dobrým filmovým padouchem, ani tak nekončí; víc než padouchem (už to, jak po naprostou většinu filmu vystupuje) je pěšákem ve Verhoevenově konceptu dějin jako plynulého toku zrady, oportunizmu a překvapení, kdy jedinou jistotu má jedinec jenom vůči sobě samému.

Narativní struktura – opět velmi účelně – tento koncept ilustruje: mimořádně plynulý, dynamický a rytmicky pevný tvar filmu kupí jedno překvapení za druhým (zejm. ze začátku s neúprosnou rychlostí a bez varování). Máme-li to vyjádřit legendárním Hitchcockovým dilematem napětí vs. překvapení, Verhoeven jednoznačně dává přednost druhému: „seká“ scény v konstantně rychlém tempu, filmový čas nikdy neprodlužuje, aby vybudoval déle trvající napětí. Přes zjevné odkazy na Hitchcocka tak Verhoeven natočil film, který by Mistra napětí myslím neuspokojil (kdyby mu o to nutně šlo).

Betelgeusových 40 karlovarských tipů


Program festivalu, vč. konkrétních nasazení, byl zveřejněn, a aplikací mých pravidel pro spokojený festivalový život se do arbitrárně zvolené čtyřicítky vešly následující filmy (do tučných jděte určitě):

4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNY (rumunský vítěz Cannes) @ ANTÉNA (argentinská pocta němému filmu) @ BEZ SLITOVÁNÍ (korejský nájemný vrah) @ CALIFORNIA DREAMIN´ (BEZ KONCE) (na rumunské "nové vlně") @ IMPORT/EXPORT (šok z Rakouska) @ JOE STRUMMER (Julien Temple: dokument o punkerovi) @ KRÁSNÁ DODNES (Oliveira ctí Buňuela) @ LADY CHATTERLAY (prý velmi dobrá adaptace) @ LET ČERVENÉHO BALÓNKU (Hou Hsiao Hsien) @ LÉTO ´04 (mix Rohmera a Hanekeho?) @ MISTER LONELY (Korineho plachtící jeptišky) @ MŮJ PŘÍTEL A JEHO ŽENA (korejské vztahové drama) @ MUTANT (korejský horror) @ NA DRUHÉ STRANĚ (od tvůrce přeceňovaného PROTI ZDI) @ NA MOU PAMĚŤ (slibný mladý Ital) @ sekce NOVÝ HOLLYWOOD (8 reprezentativních filmů mladé americké kinematografie 70.let, doporučuju zejm. nejméně známou DVOUPROUDOU ASFALTKU) @ PAVOUCI (němý Fritz Lang!) @ PSANCI (hongkongská gangsterka) @ sekce POCTA WILLIAMU WYLEROVI (3 filmy, všechny patří k jeho nejlepším) @ sekce SHOCHIKU NOUVELLE VAGUE (7 filmů od japonských "rebelů" 60.let) @ SRDCE (nový Resnais) @ SKRYTÉ PAPRSKY SLUNCE (korejské melodrama) @ TY, KTERÝ ŽIJEŠ (od tvůrce PÍSNÍ Z DRUHÉHO PATRA) @ VYŠETŘOVÁNÍ NOČNÍCH MŮR (horror od Tsukamota) @ ZÁTIŠÍ (kontemplativní auteur z Číny).

Reklamace neuznávám, změna vkusu vyhrazena!

9. června 2007

What's Up, Lars?


Stále se mi nechce věřit, že mi zrovna Lars von Trier přinesl jedno z nejpříjemnějších distribučních překvapení tohoto roku. Stále mám pocity viny, že jsem Mefistofelovi filmového média skočil na špek prototypického trierovského šklebu s maskou situační komedie. A stále nechápu, proč někteří recenzenti peskovali distributora za to, že z filmu KDO JE TADY ŘEDITEL? udělal „řachandu“ pro masy. Vždyť je to komedie jako podle manuálu!

Mefistofelský alibismus
Trierův světonázor se od dob TANCE V TEMNOTÁCH nezměnil: svoboda je iluze, lidé na konci „potravního řetezce“ jsou pokořováni a můžou si za to sami, i zde se dočkáme ponížené (bláhově zamilované) ženy. Tentokrát si ale Trier opatřil alibi vskutku ďábelské... SITUAČNÍ KOMEDII. Jako filmový boss, chronický populista s černým srdcem, ze sebe snímá odpovědnost za „nepopulární opatření“ ve firmě, tak si boss za kamerou – za kterou stejně alibisticky a protřele postavil „automat“ (více viz Bordwell) – myje ruce nad svými „lidskými krutostmi“ tím, že ponouká diváky, aby se jim smáli.

Přenos viny na diváky
Správná komedie je směsí myzantropie a empatie. Komedie je žánr. A v kazajce žánrových pravidel vyznívá každý světonázor méně arbitrárně (a manipulativně) než ve vážném art-filmu. Autor se přece musí držet žánrových pravidel a plnit divácká očekávání! Pohroma, kterou Trier v závěru své komedie snese na nebohé zaměstance, je „pouhým“ vyústěním – pravda, poněkud klopotného – „running gagu“ (hrdinův záhadný a nejspíš vymyšlený guru Gambini).

Trier, snaživý komediograf
Trier programově a s ironií naplňuje formální nároky na situační komedii: ŘEDITEL je promyšlenou strukturou situačních repetic, variací a rozvíjených motivů, v čele s ústředním motivem všudypřítomných vazeb podřízenosti [zaměstnanci vs. šéf, hrdina-herec vs. diktát jeho role, globální diktát smluv a právníků... postavy vs. autor]. Sama o sobě nutně – protože záměrně – přepjatá komedie dostává tu správnou pointu v podobě zvráceně geniálního naplnění autorské značky TRIER. Jeho fanoušci dostali znovu to, co chtěli. Svým kritikům to naservíroval jinak. Zda byli spokojení i ti ostatní, kterým autor na začátku slibuje „film pro všechny“, nevím. Nemůžou ale říct, že by se Lars nesnažil!

Nový Wilder?
V rámci Trierovy filmografie bude ŘEDITEL nejspíše dalším experimentem na divácích bez pokračování. I tak si ale Trier stačil „potykat“ s Billy Wilderem, velmi pravděpodobně nejslavnějším cynikem, který kdy točil komedie. Ze srovnání s některými Wilderovými snímky – z nabídky kanálu MGM doporučuju zejména tento (Wildera v něm napadlo udělat z Kim Novakové děvku) – vyznívá Trierova novinka o něco nevinněji (a méně pokrytecky). Rámec absurdní komedie a repetitivní struktura propůjčují jeho postavám něco z průzračnosti a zranitelnosti laboratorních myšek. Bez ohledu na to, zda to byl Trierův záměr, a navzdory jeho předchozím filmům, ŘEDITEL vůči svým obětem vykazuje alespoň špetku druhé ingredience správné komedie: empatie.

6. června 2007

Betelgeusův festivalový průvodce


Netrpělivé čekání na program karlovarského festivalu (měl by být zveřejněn 14 dní před jeho zahájením, tj. letos přesně v polovině června) Ti zkrátím souborem pravidel, která by měla pomoci začínajícím cinefilům zorientovat se v několika stovkách – většinou zbytečných – festivalových titulů, protože všichni víme, že programové synopse jsou jenom pro naivky. Pravidla nejsou určena povrchním návštěvníkům festivalu (těm, kteří čekají od filmů nejmenší odpor), ani festivalovým „matadorům“, na které má počet shlédnutých filmů dlouhodobě pouze minimální pozitivní efekt. Jsou zkrátka určena těm, kteří to s filmovým uměním myslejí vážně a poznají zbytečný film, když ho vidí; můj Průvodce jim pomůže poznat zbytečný film dříve, než ho uvidí!

Pravidlo #1 > Neboj se těžkých filmů! Jsi přece na festivalu a nic neprocvičí Tvoji cinefilní mysl jako ony. Nemá cenu ztrácet čas s distribučními novinkami (ty v kině uvidíš jindy), hloupými evropskými komediemi (Hollywood to umí minimálně stejně) nebo dramaty “ze života” (nejsi snob ani etnografický maniak).
Pravidlo #2 > Režiséři jsou klíč! Průměrný film od významného režiséra je pořád zajímavější (a pravděpodobnější) než významný film od průměrného režiséra. A taky Tě lépe vybaví pro kavárenské debaty.
Pravidlo #3 > Řekni NE populizmu! Vyhýbej se evropským komediím s okázale bizarními synopsemi (očekávání často nepřežijí úvodní půlhodinu) nebo filmům, které zdůrazňují svou vazbu na skutečnou událost, obecně každodenní realitu (“realističnost” bývá chronickým alibi průměrných filmů).
Pravidlo #4 > Filmová Asie má přednost před Evropou, latinská Amerika před USA! Evropský umělecký i americký nezávislý film jsou v krizi, výjimku představuje zejména pravidlo #2.
Pravidlo #5 > Soutěžní sekce je ztráta času! Výskyt lepšího než průměrného filmu se sice vyloučit nedá, jsou to ale schůzky naslepo: filmy jsou buď úplně nové nebo testované pouze domácím publikem, proto se nelze spolehnout na předfestivalové reference.
Pravidlo #6 > Nedoporučuju sekci Dny kritiků Variety! Vybírají vždy evropské filmy, nejčastěji komedie a jiné žánry, jejichž zdánlivě lákavé, “lidové” syžety znějí slibně maximálně na papíře (viz také pravidlo #3).
Pravidlo #7 > Opatrně s Fórem nezávislých! Díky dramaturgii jsou do něj vybírány tituly vymykající se konvencím a klišé (amerického) nezávislého filmu, obvykle ale bez potřebné kvality. Obecně platí, že čím méně fikce, tím lépe.
Pravidlo #8 > Festivalová ocenění ber s rezervou! Ani nejlepší festivaly se nevyhnou omylům, soutěže těch méně prominentních nemají potřebnou úroveň, některé udělují ceny vyloženě z vděčnosti.
Pravidlo #9 > Národní ceny jsou fuj! Všichni víme, který film dostal letos Českého lva, a stejně relevantní jsou “lidová” výroční ocenění v mnohých jiných zemích.
Pravidlo #10 > Výjimky existují! Každé z pravidel #2 až #8 mívá podstatné a (při jejich absolutním dodržování) tragické výjimky. V dalším kroku doporučuju podrobit daný titul sítu externích názorů a zejména recenzí.
Pravidlo #11 > IMDb je králem neodborných referencí! Až na úplné novinky má každý titul své hodnocení, které je solidně relevantní u umělecky náročnějších filmů. Uživatelé IMDb naopak téměř pravidelně přeceňují “lidovky” popsané v pravidle #3.
Pravidlo #12 > Není nad poučené recenze! V sekci externích recenzí na IMDb jsou optimálním mixem přesnosti a praktičnosti VARIETY (recenze téměř u každého titulu s velmi praktickým tučným shrnutím, navzdory početnosti recenzentů celkem přesné) a eye WEEKLY (přesnější, ale ne kvantitativně tak rozmáchlé jako Variety).
Pravidlo #13 > Choď na retrospektivy! Jde o klasické filmy, které velmi, velmi pravděpodobně neuvidíš ani v Ponrepu, ani na Febiofestu, ani v České televizi, navíc jsou často uváděny v nových kopiích.

Praktickou aplikaci mého Průvodce Ti předvedu po zveřejnění karlovarského programu.