21. listopadu 2007

Dny žabobraní


Festival francouzského filmu (22/11 – 28/11) jde do sebe a z přehlídky pro měšťany, kteří párkrát do roka nasytí svůj filmově-kulturní apetit „bulvárním uměním“ (znáte to: hořkosladké komedie, vztahové studie a kostýmní biografie), se pomalu stává skutečný svátek francouzského filmu. Stejně jako evropská přehlídka i tento festival – konkrétně v „soutěžní“ sekci – nabízí většinou filmy, které stěží rozšíří váš estetický obzor, ale na rozdíl od ní si dobře uvědomuje, že to nejlepší ve francouzském filmu již většinou bylo natočeno. Letos festival ve svých výletech do minulosti brousí v obou protipólech francouzské kvality: na jedné straně v žánrových filmech, tj. zejm. policejních filmech (drama z roku 1981 SVĚDEK) a solidních komediích, které Francouzi zejména v 70. letech chrlili jako na běžícím pásu (filmový maraton veseloher s Pierrem Richardem), na straně druhé v nové vlně, která revitalizovala nejen francouzské filmové umění. Dva z novovlnných veteránů, Jacques Rivette a Claude Chabrol, se k mému překvapení dostali do „soutěže“, další dva je podporují ve filmové retrospektivě (Rohmerovo KOLÍNKO SLEČNY CLAIRE), resp. z DVD (Godardův BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK). Ano, organizátoři vedle distribučních (před)premiér zabrousili i do nabídky francouzských filmů na tomto plebejském médiu: i když zejména Godardův křiklavě barevný PETŘÍČEK se na velkém plátně bude tvářit vyblitě, alespoň se přehlídce podařilo šťastně vypíchnout zejména KOMISAŘE, policejní film dělající čest tradici existenciálně a procedurálně laděných galských kriminálek.

Opět si neodpustím žebříček mnou vnímaných hlavních atrakcí festivalu, do níž jsem nezahrnul filmy, které v kině uvidíme jindy a jinde (Buňuelův NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE a velmi probíraný dospělý animáč PERSEPOLIS) nebo jsou dostupné na DVD, které se svým výrazně horším rozlišením (než v případě filmové kopie) je přece jen rovnocennějším partnerem televizním obrazovkám:

#5 > STARÁ PUŠKA
Režisér Robert Enrico platil v 60. letech za slibného žánrového režiséra – jeho DOBRODRUZI z roku 1967 mi to velmi potvrdili –, otázkou je, nakolik jím zůstal i v době natočení tohoho filmu s výborným hodnocením na ČSFD. Očekávání mi kazí dva varovné signály: (a) nejsem zvlášť příznivcem francouzských (ani jiných) válečných dramat, (b) film získal Cézara za nejlepší film.

#4 > REKVIEM ZA BILLYHO KIDA
I tady si možná nabíhám, protože o tomto filmu nevím skoro nic. Můžu jen doufat, že se mu podařilo navázat na tradici Francouzů jako jasnozřivých objevitelů často skryté poezie Spojených států: „dokumentární western“ vyprávěný Krisem Kristoffersonem je poctou Divokému západu a krajině Nového Mexika.

#3 > ROZPOLCENÁ DÍVKA
Claude Chabrol se může pochlubit až allenovskou produktivitou a vytrvalostí, s níž obráží svůj tradiční žánr: typicky galskou odrůdu kriminálního dramatu, na povrchu chladného, zdánlivě apatického, ve skutečnosti ale nenápadně angažovaného díky Chabrolovým autorským vkladům v podobě černého humoru a společenských komentářů. Chabrol si na rozdíl od Allena svou formu poměrně drží a ROZPOLCENÁ DÍVKA by měla patřit k jeho lepším filmům.

#2 > NESAHEJTE NA SEKERU!
I Rivette má své nejlepší filmy za sebou, jeho novinky ale stále patří mezi události (už tím, že na rozdíl od Chabrola si s nimi dává na čas). Jeho poslední je kratší, než jsme u Rivetta zvyklí (137 minut), a vydává se do kostýmní minulosti za adaptací románu Honoré de Balzaca, milovaného autora Rivetta a taky třeba Truffauta. Rozhodně nečekejte opulentní kostýmní drama: jak nás učili tvůrci nové vlny, na to, aby věrně evokoval zašlé časy, film prostě nemá a tak si musí vystačit s „málem“... v tomto případě s několika herci, Balzacovými dialogy, rivettovskou magickou, ale neokázalou mizanscénou a pomalým plynutím času.

#1 > KOLÍNKO SLEČNY CLAIRE
Film dospělejší, než by naznačoval jeho mazlivý český překlad, byl pro mě událostí ještě v mém ignorantském období a na televizní obrazovce. Film vládne neskutečnou efektivitou – podíl výkonu (atmosféry, smyslnosti vztahu, přirozenosti hereckých výkonů) a vstupů (dvou herců povídajích si u moře a jinak nic) stojí na maximu stupnice, jejíž dno mezitím ucpal Michael Bay. Film patří do cyklu Rohmerových Morálních povídek: morálním dilematem hrdiny filmu je to, zda se dotknout či nedotknout kolene výrazně mladší dívky Kláry.

Žádné komentáře: