Autobiografie Jeana Renoira MŮJ ŽIVOT A MÉ FILMY (aktuálně v nabídce Levných knih za 29 Kč!), kterou jsem zrovna dočetl, je čtení podobné zažitku Renoirových filmů: lidské (v pravém významu zdiskreditovaného pojmu), empatické, jednoduché, intelektuálně neokázalé, ale přesto s instinktivní lehkostí vystihující hluboké pravdy nejen filmového média, ale života obecně. Ač jsem sám v objevování Renoirova díla teprve na začátku, bezmezný obdiv, který k němu chovali tvůrci francouzské nové vlny a posléze auteurští kritici, byl jednoznačně na místě (a z mé strany to potvrzuje úžasný zážitek ze shlédnutí jeho neoficiálního majstrštyku BOUDU Z VODY VYTAŽENÝ): Jean Renoir je nejlepším a nejlépe stárnoucím z francouzských režisérů první poloviny 20. století. Následující desatero je mým, více či méně parafrázovaným shrnutím Renoirovy autorské politiky, jak ji nevtíravě (mezi historkami ze života a z natáčení) ve své autobiografii zformuloval:
[1] vědomí jednoty – veškeré prvky filmu (obraz, dialogy, dekorace, situace, svícení atd.) jsou všechno součásti celku, nejsou si vzájemně nadřazené (platí zejména o dialozích), pracují současně ve prospěch společného cíle...
[2] … a tímto cílem je u Renoira poznání postavy, čili člověka (obecně „lidského společenství“) reprezentovaného hercem – odtud Renoirův velký respekt k hercům;
[3] forma vs. obsah – jak je film natočen (jeho provedení), je důležitější než to, o čem pojednává... syžet je jenom literatura;
[4] nástraha velkých témat – možnosti autora nejvíce rozšiřují témata banální;
[5] adaptace literárních látek = možné, ale ošemetné: umělec nemůže usilovat o věrný přepis knihy do filmu, musí uplatnit vlastní pohled (reakci) na předlohu;
[6] vnější vs. vnitřní pravda – stylizace typu studiových dekorací, hereckého přehrávání, nedostatku autentičnosti není na překážku objevování vnitřní pravdy, spíše naopak;
[7] hold nepravděpodobnosti – nepravděpodobnost není s vnitřní pravdou v rozporu, opět více platí opak;
[8] Renoirovi nepřátelé: měšťácký „dobrý“ vkus... dramatická klišé (typu hodných stařečků nebo lásky, která hory přenáší)... psychologizování... otrocké kopírování reality;
[9] vlastní imaginace = překážka umělce (zdroj jeho opakování se): imaginace filmu by měla vycházet z jeho „hmotných“ základů, tj. herců a prostředí (Renoirova slabost pro původní zvuk);
[10] styl: preferování komunikace uvnitř záběru (záběr pojímající co nejvíce informací, tak dlouhý, jak si vyžaduje pohyb postavy) na úkor „viditelného“ střihu.
Zní to sice jednoduše, přesto navzdory tomuto improvizovanému desateru vzniklo a vzniká tolik zbytečných filmů jenom proto, že nepoučení tvůrci kladou na médium filmu více úkolů a očekávání, než je schopné unést. Film je prostě film. Ani divadlo, ani literatura.
Žádné komentáře:
Okomentovat