24. června 2007

Kterak Fincher nechytil Zodiaca


Je 160 minut příliš – nebo příliš málo – na to, aby jeden film zachytil více než dvě dekády trvající pátrání po nepolapitelném sériovém vrahovi v jeho úplnosti? Tím spíše, když více než na obětech zanechal ZODIAC stopy na svých pátračích, atmosféře doby a americké popkultuře... Odpověď zní: příliš i příliš málo. Pokud chce být člověk epický, má dvě možnosti: (A) po vzoru Johna Forda nebo se ZODIACEM velice spřízněných (a tak vzdálených) korejských VZPOMÍNEK NA VRAHA být epický ve dvou hodinách, s pomocí rázných skoků v čase i v tónu a za cenu zúžení rámce zkoumání; nebo (B) být epický ve čtyřech a více hodinách, tj. evokovat trvání fyzicky, jako ekvivalent trvání diváckého, a stejně riskovat, že to bude na zachycení fenoménu v jeho totalitě málo. Fincher by zjevně chtěl druhou variantu, na to je však příliš svázán blockbusterovou ekonomikou.

Procedurální akademik
Jakkoli představuje film distribuční nadprůměr, dle mého toho Fincher ukázal více, než musel, a méně, než chtěl. Fincher usiluje o pomník – ať už stylovou zdrženlivostí, která se bůhvíproč v Americe považuje nutně za znak umělecké zralosti, nebo zachováním komplexity případu (vyšetřovací, časové, geografické) ve jménu něčeho, co bych nazval pokusem o „velký americký román“. První obětí jeho přístupu je nevyrovnaný tvar filmu. Úvodní část je z tohoto pohledu nejuspokojivější (ale jinak nejkonvenčnější) tím, jak rytmicky střídá linie vražd, redakce a policie; ve druhé části vraždy ustávají a zbývá hlavně nuda procedurálního „bulšitu“, ve třetí, kdy se jinak film stává opravdu zajímavým, se jeho stavba blíží arytmii.

Sériové vraždění jako hra
Až po cca. dvou třetinách se filmu začne vyplácet jedinečná zrádnost Zodiacova případu, spočívající v jeho reflexivní a referenční povrchovosti. Počínaje (snad) druhou vraždou přestává být pro Zodiaca vraždění „osobním“, a začíná naplňovat (1) roli sériového vraha, (2) vlastní značku, (3) očekávání veřejnosti. Případ se přesouvá z reality do roviny mediálního odrazu, který se ukazuje nadmíru životaschopným díky mediálnímu talentu pachatele a jeho „výřečnosti“ prostřednictvím systémů znaků a odkazů, matoucích zejména svým nadbytkem [dopisy, šifry, motiv zvěrokruhu, vrahovo logo, film THE MOST DANGEROUS GAME ].

Kam se poděl motiv stojaté vody?
Frustrující zprostředkovanost pachatele (klíčová role písma, vědomí sebe sama) v kombinaci s absencí přímých důkazů – případ na sebe naopak nabaluje další vrstvu spekulací, falešných stop a mediálních příživníků, komplikuje se geograficky i v čase (svědectví o svědectví) – se pro vyšetřovatele stává pravou referenční noční můrou. Fincher iluzivnost povrchu zdůrazňuje od první minuty (ohňostroj na obloze), pak ale nechápu, proč vizuálně nerozvinul motiv vody (jezero). ZODIAC převrací realitu do filmu v její členitosti (= film pro črtače grafů), než aby ji zprůzračnil formálním členěním několika s tématem rezonujících motivů (= film pro mě).

Hrdina = nejvděčnější fanoušek vraha
Konečný hrdina filmu přebírá štafetu vyšetřování ve chvíli, kdy se ze Zodiaca stal napůl zapomenutý, napůl pohřbený mýtus, který má s původní realitou málo společného. Náš „nerd“ je ke svodům povrchu případu nejvíce náchylný, nejen časovým odstupem od vražd, ale hlavně pro „fanouškovskou“, tj. nekritickou posedlost úkolem (ze stejného důvodu je ale hrdina i nejvytrvalejší). Jeho odstup od případu je tím menší, čím více se on sám blíží mentálnímu profilu vraha:) Scéna ve sklepě promítače (s labužnickým použitím zrcadla) mě potěšila nejvíce a připomněla mi ČERNOU DAHLII: De Palma a Fincher jsou oba auteuři povrchu, „jenom“ se velmi rozcházejí v estetických východiscích, vkusu a ambicích.

Žádné komentáře: