28. května 2007

Cannes 2007


Festivalové cyniky, kteří ještě náhodou nezapomněli na antibushovskou volební agitku Michaela Moorea nebo měli tu smůlu a viděli loňský vítězný film z Karlových Varů, určitě povzbudí, že Zlatou palmu v Cannes dostal možná nejlepší, každopádně kritikou nejlépe hodnocený ze soutěžních filmů (zde je sumář známek francouzské kritiky).

Vítěz pochází z Rumunska a kritický konsensus (nejen místních odborníků) byl skutečně drtivý. Druhým obecně nejvíce chváleným filmem byli noví a údajně velmi krvaví bratři Coenové. Mezi další dobře hodnocené filmy patří jihokorejské melodrama, novinky od Sokurova a Van Santa [film má být lepší než Van Santovy poslední pokusy o umění v Americe, snad je to pravda] nebo tato (ano, další) černobílá animace. Francouzská kritika, jež má na rozdíl od zaocenánských kolegů větší pochopení pro žánrový Hollywood, pak pochválila i Finchera a Jamese Graye [slovy kritika Dennise Lima "jednoho z mála opravdových klasicistních režisérů v Americe" a přitom tvůrce pouhých tří filmů, cinefilům doporučuju tento kus].

Kontroverze svými novými filmy dle očekávání vyvolali Rakušan Seidl a Mexičan Reygadas [ten se ve svém třetím filmu, údajně ne úplně přesvědčivě, snaží proměnit z mizantropického bad-boye ve spiritualistu v dreyerovské tradici]. Rozpaky si vysloužil do Ameriky přesazený Wong Kar-wai, vyložené jako zklamání se jeví noví Béla Tarr a mladý ruský tvůrce u nás uvedeného NÁVRATU. Novým Kim Ki-dukem francouzská kritika zametla, ta americká o něm prakticky nemluvila.

Když pominu soutěžní sekci, ve Varech bych letos zatraceně rád viděl velmi volný remake ČERVENÉHO BALÓNKU od tchajwanského mistra Hou Hsiao-hsiena, screwball komedii Abela Ferrary (prý dlouho jeho nejlepší film) s Asií Argento v hlavní roli a nebo návrat Harmony "Gumma" Korineho, který slibuje dvojníka Michaela Jacksona a surfující jeptišky.

26. května 2007

Hitchcock, Truffaut, Zinnemann


Zrovna čtu ROZHOVORY HITCHCOCK - TRUFFAUT [měla to být první kniha o filmu, kterou jsem kdy vzal do ruky] a žasnu, jak čtivě a názorně lze vyjádřit to, že film je především vizuální médium. Hitchcock např. dokázal vytvářet subtilní napětí z kontrastu dvou komunikačních plánů: řeči dialogů (plán první a pomíjivý) a "řeči" těl a tváří zachycených kamerou (plán druhý a neklamný); pro Hitchcocka to byla teorie chování a filmařská metoda v jednom.

Jaký to kontrast s vizuální impotencí tzv. realistů, kteří v Americe prosperovali ve stejných letech, kdy Hitchcock tamtéž točil své nejlepší filmy. Jedním z nich byl Fred Zinnemann, kterému v květnu věnovalo retrospektivu archivní kino Ponrepo a jehož dobře známe z "pamětnické" dramaturgie České televize (díky typicky veřejnoprávní zastydlosti tak pokračující v tom, co kdysi zahájila komunistická distribuční dramaturgie, tj. ideologicky podmíněném preferování amerického sebekritického realizmu na úkor „eskapistických“ žánrových filmů). Zatímco Zinnemannovi nelze upřít některé velmi dobré filmy (i tak přeceňované, jako V PRAVÉ POLEDNE nebo DEN ŠAKALA), ty méně významné nelichotivě odhalují jeho filmařské i lidské limity (zejména hysterické drama na téma drog v rodině KLOBOUK PLNÝ DEŠTĚ a ještě méně snesitelný, aseptický a strukturálně nezvládnutý PŘÍBĚH JEPTIŠKY s Audrey Hepburnovou).

Zinnemannův realizmus byl:
(1) realizmem sentimentálním, který se kromě přesunů kulis do exteriérů a vkládání aktuálních společenských témat nelišil ve svých závěrech o světě od matadorů studiového Hollywoodu;
(2) realizmem antižánrovým, vzdávajícím se žánrových mýtů a emocí ve prospěch zobrazování tzv. komplexit života (zejména pocitů viny a strachu);
(3) realizmem antilyrickým, potlačujícím zdravé melodramatické emoce (láska je pro akademika Zinnemanna věcí podružnou, proto je nepřijatelné ji příliš vystavovat na odiv, a činí-li tak, uchyluje se k teatrálním gestům);
(4) realizmem stylisticky „zastydlým“, stejně jako u emocí se vyhýbal excesům a myšlenky (emoce) komunikoval skrze dialogy, event. prvoplánovou symboliku (tj. nebyl vizuálním režisérem ve smyslu Hitchcocka);
(5) realitou bez humoru.

Věroslav Hába o Zinnemannovi v programu Ponrepa píše, že „svým uměleckým maximem učinil realistický soulad se skutečností, vnímanou z pozice autora bytostně prodchnutého humanitními ideály. Ideové poslání díla chápal jako přirozenou součást autorské výpovědi, byť většinu svých filmů vytvořil v rámci konvencí komerční produkce. (…) Ani emotivní exaltovanost, ani výstřednost formy nejsou součástí Zinnemannova kinematografického stylu, přiznačná pro něj je střídmá kultivovanost výrazu.“ Natolik výstižné shrnutí Zinnemannova „akademického realizmu“ můžu už jenom vypointovat jiným citátem z květnového programu Ponrepa, tentokrát od Jeana Renoira: „Strach z excesu jde ruku v ruce s blbým obdivem k falešně přirozenému.“

20. května 2007

A to je teprve začátek!


Blog, to je dialog, řekl jeden, a vedl dál svůj monolog. Nechci tak dopadnout, a nejsem ani grafoman, takže pokud můj blog, lépe řečeno jeho testovací verze, má brát čas jak mě, tak doufám i Vám, bude tak činit rychle a bezbolestně. Jelikož mě pravděpodobně už znáte z epizodních rolí v takových nekonečných seriálech jako ČSFD, Okoun nebo Lopuch, nebudu se déle představovat (můj zevrubný profil ostatně vidíte vpravo), pouze si neodpustím následující varování ohledně přístupnosti na tomto blogu.

Tento blog za žádných okolností není určen:
(1) mladistvým do 18 let, protože zde budu mluvit sprostě, ukazovat nahotu a vůbec půjde o vysokou školu cinefilie;
(2) "fanouškům" filmu, pro které se dějiny filmu píšou od Spielberga, resp. Kubricka;
(3) tzv. náročným divákům, kteří na festivalech dávají přednost distribučním novinkám, populistickým evropským (resp. americkým nezávislým) komediím a vyspekulovaným filmům "ze života";
(4) všem pokrytcům, pro které je vrcholem filmové sezóny takové kvazikulturní Zlo jako Dny evropského filmu;
(5) všem těm, kteří soudí, že dobrý film je minimálně z 50% výsledkem dobrého scénáře;
(6) těm, kteří považují Stanleyho Kramera za dobrého režiséra;
(7) lidem bez smyslu pro humor.