23. září 2016

EXISTENZ (David Cronenberg, 1999)

Film představuje to nejživější, co Cronenberg v mírně akademickém "okénku" 90. let natočil. Nasadil k thrillerovému tempu, aby urychlil proměny vnějšího rámce, do něhož jsou postavy zasazeny. Film vypovídá o tomtéž co starší NAHÝ OBĚD – o zhroucení objektivní skutečnosti –, ale jeho tempo a tón jsou uzpůsobeny médiu počítačových her. Adaptace Burroughse se vyznačovala literární vážností, existenciální rezignací, volným sledem obrazů; její perverzní sexualita byla více spekulativní než smyslná. EXISTENZ oplývá brakovou energií, „nadrženou“ činorodostí, hutným dějem; poměrně konvenční sexualita jako by i Cronebergovy anální odkazy přizpůsobila striktně heterosexuálním, spíše fetišistickým preferencím hráčské subkultury. Obsazení herečky Leighové do „mužské“ role stvořitele hry, její odění do těsných smyslných látek a laskání se živou tkání herních konzolí působí jako čísi vyplněná přání.   

EXISTENZ a NAHÝ OBĚD spojují nejisté světy dvojitých agentů a paranoie, jež obrací zbraň i proti blízkým osobám. Ve starším filmu souvisel stihomam s užíváním drog, zde ho spouští hráčská vášeň: nutkání hrát. Výrobu drogy kontrolují abstraktní korporace (herní společnosti), které jsou přítomny pouze prostřednictvím „šifer“ obchodních jmen a neurčité sítě agentů. Vnucené cizí obsahy (nutkání zabíjet) považuje narkoman za vlastní spontánní podnět. Manická poetika filmu to nádherně předvede v obrazu z asijské restaurace, kdy hrdina, jenž vědomě nechce nikoho zabít, nepřítomně naplňuje „zadání hry“ tím, že z kostí a tkání zmutovaných obojživelníků na talíři složí vražednou zbraň a jako kulku použije vlastní zub. I zde se postavy ocitají ve vyhroceném, ale neplodném konfliktu dvou stran: systémem integrovaných hráčů a puritánské kontra-ideologie bojovníků za „realismus“. Blouznivý svět hladkých proměn a absurdních odhalení připomene i tvůrcův nedávný COSMOPOLIS, včetně postavy teroristy-moralisty. Tím Cronenberg určitě není: udržuje radikálně subjektivní vnímání obětí dokonale interaktivní (manipulativní) hry, na kterou nemá vnější kritický diskurz žádný vliv. Skutečnost se rozpadla do řady požitků, pro danou chvíli platných přítomností. [viděno na DVD z půjčovny Radost]

21. září 2016

SRÁČI (Robert Sedláček, 2011)

Sedláček, godardovský úkaz v české kinematografii, netočí dokonalé filmy; opakovaně zkouší možnosti kinematografie ve znázornění skutečnosti, zejména té společenské. O jeho svébytných žánrových variacích platí, že žánr se rozpouští v reprezentaci společenských poměrů, ne naopak. S Godardem by mohl mít společný i smysl pro velmi eklektické herecké obsazení, jež nezná předsudky a vyznává inkluzi: zahrnuje postavy z reálné společnosti (bulvární celebrity, reportéry ČT), herce z centra, málo vídané tváře z oblastních divadel a komiky obsazené proti stereotypu. S původem tvůrce souvisí jeho náklonnost k moravským reáliím, jež dále vyostřují „hraniční“ situace jeho postav (zde stýkání českého, moravského, polského a slovenského prvku). Pohybují se v okrajovém prostoru s rozvolněnými pravidly: Sedláček odkazuje na aktuální společenské problémy, ale místo toho, aby své hrdiny omezoval apriorními schématy morality, nechá je ve volném existenciálním výběhu zažít důsledky svého jednání. Zakoušejí terapeutickou sinusoidu zkušenosti nedokonalé společnosti.

Tvůrcovy smělé volby – v obsazení a zavádění společenských kontextů a diskurzů do žánrové zápletky – bývají zajímavější než výsledné katarze. Experimentuje s tím, co ještě snese divácký film, ať už ve množství společenských obsahů (cynismus, policejní korupce, herny, trh práce, mentalita bezpečáka, rasismus, Michal David) či balancováním na tenké linii ztotožnění a zcizení (místy strojeně pomalý a chladný přednes dialogů). Půvab filmu spočívá v tom, nakolik je i z konečného tvaru patrná otevřenost tvůrčího procesu. Sedláček vyhledává syrové napětí, jež plyne ze stýkání hereckých polarit (dialog rutinéra Bartošky s neherečkou se silným polským přízvukem). Sice jasně ovládá zápletku a významy, ale do prostředí a části hereckých výkonů nezasahuje (z divadla ponechané manýry dvou provázkovských herců). Předvádí skutečnost v umělé hře: ta se může ukázat jako pravdivá (výborný „Ostravak“ Dulava), jindy ale zůstane fór fórem (herečka Hadrbolcová v epizodní roli poštovní úřednice). [viděno na kanálech ČT]

10. září 2016

ČARODĚJ (William Friedkin, 1977)

Friedkin problematickou Clouzotovu klasiku nijak nevylepšil. Oba filmy jsou výrazem tvůrčí sebejistoty – či pýchy – v tom smyslu, že záměrně brání ztotožnění diváka se svými postavami, před morální dramaturgií dávají přednost abstraktním pletichám osudu a dávají si velmi načas s expozicí. Trvá zhruba padesát minut, než se postavy vydají na cestu, a přitom jsou si stále cizí; jako pokusní králíci byli vysídleni do Střední Ameriky, aby se z jejich účelově spředeného společenství vytvořil obecný model světa. Clouzotův těžkopádnější film působí v jednotlivých obrazech napínavěji, ale je to napětí abstraktní, které nevyžaduje postavy s příběhem (manipulace s nitroglycerínem, hrozící srážka aut). Extroverta Friedkina nepoutá k postavám už ani potřeba napětí a na cestě od překážky k překážce vsází na atmosféru (hudba Tangerine Dream, pohanská zlá znamení podél cesty). Clouzotovy exteriéry příznačně evokují vyprahlost, jež souvisí s jeho naturalistickým pohledem na svět (ušpinění postav uniklou ropou). Friedkin je naturalistou doslova: přírodu nepojímá jako antropocentrické zrcadlo, ale jako na člověku nezávislou, morálně nadřazenou sféru (vegetace, řeka, vítr, Indiáni).         

Clouzot v expozici rozvádí charakterovou bídu některých postav, která je obecně lidského rázu (biologicky podmíněný egoismus, vláda silnějšího). Nespravedlivý osud nerozhoduje podle morálních kvalit jednotlivců, jedná navzdory sympatiím. Friedkin v nabubřelé expozici konkretizuje provinění postav inscenací jejich zločinů (lupič, finanční podvodník, terorista, nájemný vrah). O co více je vina dána od samého počátku, o to méně postavy mluví a proměňují se; zaslouží si vše, co se jim stane. Clouzot užije paralelní montáže významněji jako prostředku k budování napětí a k autorskému komentáři (smrt postavy v okamžiku euforie), zatímco Friedkin ji použije pouze v expozici, kdy ještě o nic nejde (sekvence teroristického útoku). Američan není k postavám tak “sadistický“ jako Francouz, metafyzický pesimista, ale je lhostejnější: jeho „kokainový“ rauš po dynamickém nástupu postupně vyprchá. Po tezi přišla póza. [viděno na kanálech ČT]

31. srpna 2016

MÍSTA (Radim Špaček, 2014)

Špačkův film se sympaticky vydává mimo hlavní proud české kinematografie: k regionálnímu filmu a do 90. let. Toto desetiletí, které ještě není retro, spojují s dospívajícím hrdinou filmu zmatky spojené s čerstvě nabytou svobodou. Místa imaginárního města Severních Čech, které filmaři složili z jiných měst, plní rozpornou funkci: představují důvod, proč film vidět – pro brouzdání lokalitami beze švů (hospoda, kostel, brownfield, divočina, jez), pro jejich kvalitu nikoliv lyrickou, ale fotogenickou –; přesto je hrdina nakonec rád opustí. Nevyčerpají se kinematograficky, ale tvůrčím zadáním, které je zatíží hříchy minulosti. Scénář filmu vědomě podrývá moc mužských autorit jednat a činí tak na základě vlastní svrchované moci. Uvaluje na postavy otců (hrdinova otce, děda, všemocného podnikatele) „kletby“ morálního soudu – podaného skrz subjekt mladého hrdiny –, alkoholismu a verbální sebelásky, to jest monologů spíše deklarujících étos silného mužství, než že by jej předváděly skutky. Je přežitý. Scénář, sám velmi výřečný, je spíše teoretickou reflexí chlapství, protože jeho autor zjevně není jedním z nich.     

Film zároveň není z 90. let, ale ze současnosti: pro jeho velmi nelyrickou dějovost a pro roli, kterou ve ztvárnění hrdinova vývoje plní pomocné žánrové zápletky (vražedné záhady, schéma pomsty). „Příběh osvobození“ se tak z roviny pozitivní – sebeurčení – posouvá do roviny negativní: reakce, vymezení se, ostentativního odchodu do horizontu. Hrdina dobře ví, co nechce, a patří k těm pasivnějším rebelům svého žánru: poznal, co to znamená být „chlapem“ v Sudetech a divokém kapitalismu. Podobně jako dialogy filmu kolísají mezi každodenní bezobsažností a „bublinami“ abstraktních tezí (obrazy v kostele), mění se u hrdiny okamžiky zdánlivě zbabělé pasivity a rázných činů. Tento rys, který nepochybně čerpá z téhož tvůrčího zdroje jako zmíněné zchromení mužských autorit, dokonale ilustruje motiv pomsty. V jeho rámci hrdina nejprve jedná, potom se jednání zdrží – nezabiješ! –, a bezmála bezvýchodná situace se prozřetelně vyjasní. Hrdina je scénárista. [viděno na kanálech ČT]

29. srpna 2016

EYES WIDE SHUT (Stanley Kubrick, 1999)

Kubrickův poslední film se nepodobá žádnému jinému své doby. Drobnou zápletku nadýchne do neprodyšně uzavřené, snové podívané, přepychově protahující svůj filmový čas; výsledkem je moralita, ve které rádi pobydete. Ze Schnitzlerovy hutné, střízlivě psané novely zachová tvůrce děj a klíčový závěrečný dialog, ale vyznění a tón filmu svědčí o naprosté svrchovanosti umělecké adaptace. SNOVÁ NOVELA se odehrává v prostředí staré Vídně, konkretizované místopisnými detaily, v období začínající jarní oblevy; oproti tomu působí velkoměsto filmu čistě a neurčitě, zachycené v čase fotogenických Vánoc a nijak nerozptylované tající masou špinavého sněhu. Role hrdinky i „kněžek lásky“ jsou obsazeny vskutku exkluzivně a vlastní forma filmu – táhlá, zvláčňující – působí erotičtěji než slavná sekvence orgie: hudba, barvy, steadicam.

Velkorysá stopáž má za důsledek to, že herci v hlavních rolích musejí darovaný čas nějak vyplnit: v případě Cruise „tiky“ nadbytečných grimas a gest, v případě Kidmanové dramatickým herectvím, jež vkládá do manželského dialogu více konfliktu, než tomu bylo v předloze. V ní „trestá“ manžel ženu za myšlenku na nevěru, v tehdejší společnosti nerovných možností nepředstavitelnou, zatímco „dobrý manžel“ filmu si nevěru manželky představit ani neuměl. Touhu po kompenzačním milostném dobrodružství zadržuje v knize strach ze smrti; hrdinu filmu žene vpřed probuzená představivost (žárlivost) a mez jeho úsilí představuje spíše chaos ztráty postavení. Vyznění filmu změní klíčové zásahy adaptace: (1) s myšlenkou na nevěru se asymetricky svěří pouze manželka; (2) scéna v márnici zachová romantický opar ženy jako spasitelky; (3) hrdinovi zabrání v nevěře nečekaný zásah v podobě telefonátu manželky (spása mobilu). Filmoví manželé si své „nevěry“, ačkoliv nebyly rovnocenné, nakonec vzájemně odpustí; de facto ale odpustí žena muži, protože měla morálně navrch (její sexuální zdrženlivost v úvodní sekvenci bálu). V rámci podívané o rajském pokušení ovšem není úplně jasné, čím si provinilý hrdina velkorysost manželky zasloužil. Žena zřídí symetrii magickou formulí, v předloze chybějící výzvou k souloži. Tajemství stopáže filmu tak tkví v příliš dlouho odkládaném manželském sexu. Nicole je dokonalá žena. [viděno v archivním kině]

24. srpna 2016

MRTVÁ ZÓNA (David Cronenberg, 1983)

Cronenbergův první průnik do amerického filmového průmyslu přinesl do té doby jeho nejvíce civilní a empatický film: volí pohled oběti, jež není strůjcem svého údělu. Tvůrce se vzdal typických prvků své poetiky (vědeckých experimentů s chaotickými důsledky, tělesných proměn) a klinický odstup sublimoval ve zdrženlivost citlivého pozorovatele. Přesto patří film ještě do rané, více exploatační fáze jeho tvorby, jež vrcholila snímkem VIDEODROME. Projevuje se to vyvedením hlubinných dramat do přímočaře akčních či thrillerových situací: do očistné akce s jasnými důsledky. Složitý mravní problém – oprávněnost vraždy – je ve filmu oproštěn od pochybností silně zjednodušenou zápletkou, která maximalizuje prospěch a minimalizuje ztráty vraždy. Podmínky jsou ideální: hrdina nemá co ztratit a jeho obětí je zlosyn světového měřítka.

Poetická síla filmu spočívá ve velmi komorním uspořádání zápletky (málo postav, malé městečko), které spojuje béčkový film s mýtickým podobenstvím. Místní populistický politik se má stát americkým prezidentem, jenž spustí jadernou válku. Prezidentská role padoucha vůbec nezmění: zůstane na venkově a po boku bude mít stále téhož gaunera na špinavou práci. Hrdina vlivem tragické nehody ztratí ženu, která je shodou okolností dobrovolnicí v politikově volebním štábu a kupodivu nedokáže prohlédnout tyranskou podstatu svého šéfa. Svět je malý a hrdina až do konce vyvažuje veřejné blaho soukromými ohledy… „Hitlerovo dilema“ spočívá v otázce, zda byste zabili někoho, o kom najisto víte, jaké zlo způsobí. Hrdina na ni dostane jasnou odpověď od kultivovaného psychiatra, který je zároveň Židem, obětí holokaustu. Filmem nevyřčená námitka zní, že tak průzračné obrazy budoucnosti nebývají… Vyústění filmu se podobá čisté volbě z Eastwoodova GRAN TORINA: „dar“ hrdinovy jasnozřivosti má příznaky rakoviny (odumírání těla), byť tvůrce toto hledisko dále nerozvíjí. Plnějšímu naplnění melancholie látky brání vystupňovaná dějovost filmu, jenž klade důraz na hrozící katastrofy spíše senzační povahy (sériový vrah žen) a nezbytnost spasitelského činu. Na Cronenberga nečekaně zde neznamená „nemoc“ proměnu těla, ale životní role: hrdina ji přijme a zároveň se od ní osvobodí. Nemoc vede k míru, ne k chaosu. [viděno na DVD z půjčovny Radost]

16. srpna 2016

PODOBA TICHA (Joshua Oppenheimer, 2014)

Dokument přináší svědectví o „tichu“ – mlčícím svědomí – pachatelů indonéských masakrů, jež se odehrály v polovině 60. let na vlně mezinárodní antikomunistické hysterie. Po téměř padesáti letech žijí velitelé komand smrti a pozůstalí po jejich obětech jako sousedé a jejich případ představuje příkladnou ukázku společnosti, která se nevyrovnala s minulostí. Jak zjišťuje hrdina, bratr jedné z brutálně popravených obětí a povoláním optometrista, minulost je stále živá. Při návštěvách u starých vrahů a jejich příbuzných naráží nejen na neochotu přiznat si vinu a vyjádřit prostou lítost nad obětmi, ale ze strany těch z viníků, kteří zastávají místní mocenské funkce, se mu dostane sice zdrženlivých, přesto jasných výhrůžek. A jak řekne cynicky jeden z nich: jeho odpovědnost je ryze politická, případnou vinu nechť posoudí voliči.

Svědectví filmu vyvolá u slušného člověka rozhořčení, ale netýká se ho osobně; stalo se to dávno a daleko. Může se jednoznačně vymezit vůči pachatelům masakrů a příbuzným, kteří o zločinech mlčí. Zatímco ty první zabíjení a propaganda znetvořily bez nároku na pochopení, reakce těch druhých jsou povědomé: patří „slušným lidem“, které by vina předků mohla zahnat do kouta všude na světě. Tím, že na ně namíříme kameru – prostředek nátlaku –, vystavíme je exemplárnímu trestu za jejich podíl na antropologické konstantě. Film tento problém ještě zesílí tím, že některé z aktérů označí: hrdina jim při měření zraku nasadí obruby ke zjišťování dioptrií, díky čemuž připomíná plakát k filmu vědecko-fantastický snímek nebo podivínskou komedii. Tvůrce chce v tradici idealistického aktivismu svou kauzu nejen ukázat, ale chtěl by i pohnout skutečností, získat z lidí před kamerou přiznání. Je otázkou, zda tím kamera příliš nevstupuje do vzájemného soukromí obětí a vrahů a naopak neutvrzuje ty druhé v jejich odmítání. Při posledním setkání vyvinou hrdina a tvůrce za kamerou velký morální tlak na rodinu pozůstalých, když je vystaví několika důkazům proti jejich mrtvému otci. Poté, co stále více nepřátelská rodina dialog ukončí, podívá se zklamaný hrdina smutně do kamery. Potvrdí její roli jako součásti obžaloby. [viděno na kanálech ČT]